Protestantismus: Porovnání verzí

}} [Dále jen Vojtíšek 2004], s. 56</ref> do níž se zahrnuje i české [[husitství]]. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí [[valdenští|valdenských]] a [[Jednota bratrská]], k odkazu husitství se později přihlásila zejména [[Církev československá husitská]]. Půdu reformaci připravovali i [[mystika|mystici]] typu [[Mistr Eckhart|Mistra Eckharta]] a [[humanismus|humanisté]] jako [[Erasmus Rotterdamský]], na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat. Počátek vlastní reformace se klade na [[Den reformace|31. října 1517]], kdy [[Martin Luther]] předložil svých [[95 tezí]], kritiku zlořádů tehdejší církve, především zneužívání [[odpustek|odpustků]]. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v lidovém jazyce namísto dosavadní [[latina|latiny]], prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli. Pro úspěch reformace měla velký význam i podpora řady světských vládců, z nichž někteří – jako například anglický král [[Jindřich VIII. Tudor]] – vedle očisty církve vítali i možnost zabavovat církevní majetek a osvobodit se od vlivu [[papež]]ství. [[Špýrský protest|Protest]] reformovaných knížat a měst na [[říšský sněm|říšském sněmu]] ve [[Špýr]]u roku 1529 také dal novému hnutí jméno. Reformace se ovšem neprosadila v celé západní Evropě. Za [[papež]]ství se postavil vlivný rod [[Habsburkové|Habsburků]] a další panovníci jižní a východní Evropy a sama římská církev prošla reformou v takzvané [[protireformace|protireformaci]]. [[Třicetiletá válka]] a další konflikty 16. a 17. století přinesly jisté územní posuny, například české země se po potlačení [[České stavovské povstání|stavovského povstání]] rekatolizovaly, ovšem Západní a střední Evropa zůstala rozdělena na země římskokatolické (většinou románská a západoslovanská území) a protestantské (většinou germánská území) a nábožensky rozdělena zůstala i samotná [[Svatá říše římská]].

 

 

Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál [[puritanismus]] a [[probuzenecké hnutí]]. Sem patří například [[metodismus]],<ref>Vojtíšek 2004, s. 58–61</ref> [[letniční hnutí]] (pentekostalismus) či [[evangelikalismus]] (protestantský fundamentalismus).<ref>Vojtíšek 2004, s. 62</ref> Vznikly ovšem i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské, například [[mormonismus]] a [[Svědkové Jehovovi]].<ref>Vojtíšek 2004, s. 64–65</ref>