Diecézní biskup: Porovnání verzí

[[Apoštolský nuncius]] požádá [[biskup]]y místní církve, aby mu vyjmenovali asi 50 tzv. konzultorů ([[duchovní]]ch i [[laik]]ů), z jejichž doporučení vzejde pořadník tří jmen. Všichni zúčastnění jsou vázáni služebním [[papežské tajemství|papežským tajemstvím]] ([[latina|lat.]] ''sub secreto pontificio''). Papež vybírá z navržených kandidátů, avšak pořadník pro něj není závazný, může jej změnit. [[Nunciatura]] poté tajně kontaktuje vybraného kandidáta a zeptá se ho, zda funkci přijímá (v případě, že kandidát ze závažných důvodů odmítne, postupuje se dál podle pořadníku).

Biskupem diecéze se stává dotyčný po složení [[vyznání víry]] a [[Přísaha věrnosti|přísahy věrnosti]] [[Apoštolský stolec|Apoštolskému stolci]] vyhlášením jmenování. Pak se již může [[Kanonické právo|kanonicky]] ujmout řízení diecéze,. Pro tento akt se vyžaduje jasné [[Liturgie|liturgické]] [[gesto]]: usednutí na biskupský stolec ([[trůn]]) ve vlastní [[Katedrála|katedrále]]. Pokud ovšemdotyčný pokudještě není biskupbiskupem, jsou mu některé pravomoce (např. [[kněžské svěcení|svěcení kněží]]) odepřeny, respektive vykonával by je neplatně, až do [[biskupskéokamžiku jeho vlastního svěcení|biskupského [[svěcení]].