Smíšený les bývá považován v podmínkách střední Evropy za nejstabilnější lesní [[biom]]{{FaktDoplňte zdroj}}, který je většinou nejlépe schopen odolávat běžným výkyvům [[mírný podnebný pás|mírného klimatu]]. Jeho pestřejší druhová skladba umožňuje snadněji odolávat živelným [[katastrofa|katastrofám]] ([[polom]]ům), ale také škůdcům. Zvýšená odolnost proti biotickým škůdcům bývá zdůvodňována většími vzdálenostmi jednotlivých jedinců hostitelského druhu. Škudce je tak, při jejich překonávání, více vystavem přirozeným predátorům a nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí, něž v monokultuře hostitelského druhu. Vyšší odolnost proti abiotickým škodlivým činitelům (bořivý vítr, mokrý sníh, námraza...) je dána vyšší mechanickou odolností hlavních listnatých dřevin (Buk, Dub) ve srovnání se smrkem nebo borovicí (viz také [[Meliorační a zpevňující dřeviny]]). Ovšem tuto odolnost smíšeného lesa nelze paušalizovat. Buková monokultura může být na stejném stanovišti proti bořivému větru mnohem odolnější než smíšený smrko - jedlový, osikovo - smrkový nebo smrko - borový porost (tedy lesy tvořenými dřevinami s nižší mechanickou odolností). Určujícím faktorem pro stabilitu porostů je vedle druhového složení zejména porostní výchova ale i řada dalších vlivů.<ref>http://lesprace.silvarium.cz/content/view/964/98/</ref>.
Významné je příznivější působení smíšených lesů na lesní půdy, zejména ve srovnání s jehličnatými monokulturami, které lesní půdy jednostranně ochuzují, okyselují a mohou přispívat až k [[Podzol|podzolizaci]] lesních půd.
