Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí

Období vyspělého spisovného jazyka v [[16. století|16.]] a na počátku [[17. století]] (většina na našem území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu [[knihtisk]]u se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. '''[[bratrský pravopis]]''' (podle listů vydávaných [[Jednota bratrská|Jednotou bratrskou]]),{{doplňte zdroj}} který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo u ''č, ď, ň, ř, ť, ž''. Písmeno ''š'' se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ''ʃʃ''. Grafém ''ě'' se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ''ů'' vzniklého z původního ''ó''. Dlouhé ''í'' se z technických důvodů nejprve zdvojovalo (''ii''), později se zapisovalo ''ij'', nakonec ''j''. Vyslovované [j] se zapisovalo jako ''g'' nebo ''y'', pro zápis [g] se někdy používal grafém ''ǧ'' (např. slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako ''gegj''). Uchovalo se psaní dvojitého ''w'', jednoduché ''v'' označovalo ''u'' na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval ''au'' („louka“ jako ''lauka'' apod., dnešní zápis „ou“ jako ''ou'' byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po ''c, s, z'' se vždy psalo ''y'' (''cyzý''). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. [[Čárka (interpunkce)|Čárka]] se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začala se používat i [[tečka]], [[dvojtečka]], [[otazník]] a [[vykřičník]]. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.{{fakt?Fakt}}

=== Literatura ===

=== Externí odkazy ===