Věra Linhartová: Porovnání verzí

== Život ==

 

 

Roku 1957, kdy přechodně pracovala jako průvodkyně na hradě [[Bítov]] a začínala psát své první texty, se přidala k uskupení umělců, kteří si říkali „[[šestařicátníci]]“ (podle roku narození většiny z nich). Členy této skupiny byli např. [[Jiří Paukert]], [[Václav Havel]], [[Josef Topol]], [[Viola Fischerová]], [[Pavel Švanda]], [[Jan Zábrana]], a další.

 

 

Posléze uspořádala v Brně a [[Praha|Praze]] retrospektivní výstavy [[Jindřich Štyrský|Jindřicha Štyrského]]  a [[Toyen]].

Její [[próza|prózy]] vydané v letech 1964-1968 se okamžitě setkaly s velkým ohlasem, i když ona sama své knihy nikdy veřejně nekomentovala. Dávala tak najevo, že se názory čtenářů a kritiků nehodlá zabývat. V roce 1965 získala Cenu nakladatelství [[Mladá fronta]].

 

 

 

V roce 1968 emigrovala do [[Francie]] a od této doby také píše výhradně francouzsky. Vzdala se veškerých kontaktů s českým prostředím, českými umělci a dokonce i českým, tedy rodným, jazykem. Český jazyk jakoby pro ni s odchodem do Francie přestal existovat. Usadila se v [[Paříž]]i, kde řadu let pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při [[UNESCO]] (1970–1989).

 

Ale právě kvůli schopnosti uhnout, odklonit se od tématu, bývá Linhartová označována za nesrozumitelnou. Přesto měla, zejména právě v šedesátých letech, řadu fanoušků a některá díla byla prakticky vyprodána.

Linhartová nabízela svým čtenářům jiný způsob čtení knih, jiný styl psaní, než klasické příběhy, což mnozí kvitovali. Její schopnost proniknout do smýšlení mnoha lidí, její odvaha napsat otevřeně své myšlenky a místy i poněkud groteskně reagovat na aktuální dění je zcela v rozporu s rigidním přístupem plným předsudků, jak bylo v té době typické. Za zmínku pak určitě stojí i fakt, že velkou část jejích čtenářů tvoří právě umělci (výtvarníci, hudebníci, filmaři). I přes výše řečené se kritika i po dalších deseti letech obrací stále k témuž a to je „neděj“ v jejích prózách. Trávníček (in Typl, 2008) ji dokonce označuje za domácího škůdce a tvrdí, že omluvit její styl lze snad pouze rozkladnou atmosférou šedesátých let. Trávníček tvrdí, že dokud autorka nenalezne „vypravěčsko-příběhový klíč“, neměla by snad ani raději psát. Typl (2008) pak jeho myšlenku doplňuje slovy: „…občanskou povinností autora, který se žádného „vypravěčsko-příběhového klíče“ zatím nedočkal nebo ve své pošetilosti snad dokonce ani dočkat nechtěl, by mělo být mlčení.“ Zajímavé jsou ale reakce nynějších čtenářů Linhartové (tamtéž), kteří její texty, navzdory kritice, obdivují, čtou s potěšením a co víc, místy je i považují za vtipné.

 

Linhartová psala vždy pouze o tom, co se jí osobně dotýkalo a to nejen ve skutečnosti, ale i ve vlastním světě iluzí. Nikdy se ve svém díle nezabývala aktuálním politickým či sociálním děním. Svým stylem psaní bourala přirozeně ustálené bariéry mezi poezií a prózou a proto je její tvorba v tomto směru označována za experimentální, antiiluzivní a je jakýmsi vzorem pro další autorky, ženy, jakými byly například [[Sylvie Richterová]] (básnířka, prozaička a literární teoretička) či [[Daniela Hodrová]] (česká literární teoretička a spisovatelka).

Neměla však vliv pouze na ženy autorky ale např. i na malíře [[Mikuláš Medek|Mikuláše Medka]] nebo historika umění [[František Šmejkal|Františka Šmejkala]].

 

“...Linhartové však nejde o formální [[experiment]]y, intelektuální hříčky či [[exhibice]], nýbrž o vnímání a myšlení skrze řeč, o psaní s oním kategorickým požadavkem opravdovosti, s plným osobním rizikem, jímž Linhartová následuje projekt „vysoké hry“ tvůrců stejnojmenné meziválečné francouzské skupiny. Pokouší se rozbít stěnu, za níž jako by byla uzavřena skutečnost. Snaží se překročit hranice těla, prostoru, řeči, vnímání. Zajímá ji trhlina, která se rozevírá mezi dvěma nebo i více jazyky, trhlina v řeči, v prostoru, průnik do prázdna nabitého energií. V takto motivované tvorbě je pak logická starost nejen o obsah sděleného, ale i o samotný prostor, architekturu literárního textu. Odtud vědomá a pečlivá práce např. s interpunkcí, s mezerami v textu, v případě poezie i s různými typy písma a figurami, jako je [[akrostich]] a další. Výrazný je rovněž její zájem o zrcadlení jako princip dvojlomného vidění, reflexe a zároveň sebereflexe. Zrcadlo je pro Linhartovou průhledem do jiné skutečnosti, průchodem do jiného prostoru...” (Portál české literatury).

[[de:Věra Linhartová]]

 

Josef Palivec a Věra Linhartová v Torstu. Dostupné na Wolrd Wide Web <http://denikreferendum.cz/clanek/7936-josef-palivec-a-vera-linhartova-v-torstu>. Citováno on-line 6. 3. 2012.