Věra Linhartová: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m sjednocení pahýlů na jednotnou šablonu {{Pahýl}} dle Wikipedie:Žádost o komentář/Šablony pahýlů; kosmetické úpravy |
Bez shrnutí editace značka: možný spam |
||
Řádek 1:
'''Věra Linhartová''' (* [[22. březen|22. března]] [[1938]], [[Brno]]) je [[Česko|česká]] [[spisovatel]]ka, zakladatelka české
== Život ==
Věra Linhartová se narodila roku 1938 v [[Brno|Brně]] coby dcera právníka, referenta nemocenské pojišťovny.
Roku 1957, kdy přechodně pracovala jako průvodkyně na hradě [[Bítov]] a začínala psát své první texty, se přidala k uskupení umělců, kteří si říkali „[[šestařicátníci]]“ (podle roku narození většiny z nich). Členy této skupiny byli např. [[Jiří Paukert]], [[Václav Havel]], [[Josef Topol]], [[Viola Fischerová]], [[Pavel Švanda]], [[Jan Zábrana]], a další.
V první polovině 60. let pracovala nejprve na Krajském středisku památkové péče v [[Brně]] (1959–1960) a v [[Pardubice|Pardubicích]] (1960–1962), poté jako kurátorka v Alšově jihočeské galerii (1962–1966). Během jejího působení se z regionální galerie za pár let stala instituce, která kvalitou svých sbírek i výstavní politikou konkurovala galeriím v hlavním městě. Díky Věře Linhartové se galerijní fond rozšířil o [[české moderní umění]]. Jejím přičiněním se začala vystavovat díla do té doby tabuizovaná, jako [[abstraktní umění, [[imaginativní malba]] nebo [[nefigurativní tvorba]]. Za svého působení zde uspořádala např. výstavu Imaginativního malířství let 1930-1950, která vyvolala bouřlivé ohlasy, a to jak negativní, tak i pozitivní. Bohužel její snahy narazily na bariéru nepochopení u stranických orgánů [[KSČ]]. Byly označeny za „útok proti linii strany v ideologické a kulturní oblasti“. Tyto události její působení v [[Alšova jihočeská galerie|Alšově jihočeské galerii]] ukončily.
Posléze uspořádala v Brně a [[Praha|Praze]] retrospektivní výstavy [[Jindřich Štyrský|Jindřicha Štyrského]] a [[Toyen]].
Od roku 1966 se Věra Linhartová začala soustavněji věnovat literární činnosti. Její tvorba je považována za experimentální a jazykově vyčerpávající.
Její [[próza|prózy]] vydané v letech 1964-1968 se okamžitě setkaly s velkým ohlasem, i když ona sama své knihy nikdy veřejně nekomentovala. Dávala tak najevo, že se názory čtenářů a kritiků nehodlá zabývat. V roce 1965 získala Cenu nakladatelství [[Mladá fronta]].
Přátelila se např. s [[Viola Fisherová|Violou Fisherovou]], [[Blanka Švandová|Blankou Švandovou]], či s [[Miloslav Topinka|Miloslavem Topinkou]], který byl jejím tvůrčím souputníkem. Zajímala se také o dílo [[Richard Weiner|Richarda Weinera]], který jí v šedesátých letech přivedl na stopu francouzské skupiny Vysoká hra (Le grand Jeu) (stejně tak se o Vysokou hru zajímal [[Josef Šíma]], se kterým se blíže sezmánila ve Francii a poté o něm napsala knihu). Její zájem o [[surrealismus]] ji také přivedl ke skupině surrealistických umělců v Praze, mezi které patřil např. [[Vratislav Effenberger]] nebo [[Zbyněk Havlíček]]. Jako členka této skupiny se v letech 1963-1964 podílela na vzniku magnetofonových antologií Fragmenty.
Při studiu na gymnáziu se začala zajímat o francouzštinu. Dopisovala si s pařížskou redakcí denníku [[L´Humanité]] a už v polovině padesátých let byla rozhodnutá, pokud to půjde, do [[Francie]] odejít. Málokoho v té době napadlo, že právě Věra Linhartová úplně vymění své město, svou zemi i svůj jazyk za jiné. Ona však chtěla přímo ke zdroji, do země, která byla opravdovým centrem kultury.
V roce 1968 emigrovala do [[Francie]] a od této doby také píše výhradně francouzsky. Vzdala se veškerých kontaktů s českým prostředím, českými umělci a dokonce i českým, tedy rodným, jazykem. Český jazyk jakoby pro ni s odchodem do Francie přestal existovat. Usadila se v [[Paříž]]i, kde řadu let pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při [[UNESCO]] (1970–1989).
Svůj odchod do Francie sama Linharová nepovažuje za útěk před okolnostmi tehdejší situace v [[ČSSR]], ale za svou svobodnou volbu. Francouzštině se věnovala mnoho let a dodnes ji považuje za nevyčerpanou, nabízející mnoho možností. Linhartová se jakoby zřekla „ češství“. Žije ve Francii, mluví a píše francouzsky a o návratu k rodnému jazyku nebo zemi neuvažuje. Žije dle své volby, ne dle očekávání a předsudků. Od českého světa se Linhartová distancovala zcela svobodně a záměrně, nestýkala se prakticky ani s exilovými autory, jako je např. [[Pavel Tigrid]]. Hlavním důvodem byla, dle jejích vlastních slov, jazyková rozdílnost a chtěla-li se věnovat francouzštině naplno, nezbývalo, než se češtiny zcela zbavit.
Věnovala se též studiu japonštiny, do které později překládala, čínštiny a umění [[dálný východ|dálného východu]]. V letech 1978 až 1985 vystudovala japanistiku v Národním institutu orientálních jazyků a civilizací v Paříži a během doktorandského studia absolvovala roční pobyt na univerzitě Waseda v [[Tokio|Tokiu]] (1989–1990). Rigorózní zkoušku složila v roce 1993 a jako téma doktorské práce si zvolila japonské texty věnované malířství od 9. do 19. století. Od roku 1990 pracovala v muzeu orientálního umění Guimet a zabývala se především japonským a čínským malířstvím. V roce 2011 byla oceněna cenou [[Artis Bohemiae Amicis]]. Věra Linhartová je v současnosti v důchodu a stále žije v Paříži.
==Reflexe autorky==
Dílo Věry Linhartové bývá často spjato s [[hippies]] a poněkud nekonformními názory, za což bylo mnoho jiných autorů, zpěváků a dalších mediálně známých osobností, jakož i filmových a hudebních děl obdivováno ([[John Lennon]], film [[Hair]]).
Nikoliv však Věra Linhartová. Právě pro svou nekonformnost se stala předmětem četné kritiky, byť na tehdejší dobu poměrně opatrné a nepřímé. [[Václav Černý]], český literární vědec (1979) doslova označil Věru Linhartovou za zbabělou právě proto, že nebyla ochotna jednat a smýšlet v evropských normách.
Ale například [[Pavel Kosatík]] (2006) o ní vyjadřuje jako o „bytosti žijící v protikladu k okolí, „přírodním úkazu“, ženě, která se neřídí konvencemi, naopak tyto konvence dílem, na němž pracuje, nově tvoří.“
Až tedy v novodobých kritikách (2007) se Linhartová dočkává uznání. Za co byla v osmdesátých letech kritizována, je nyní vyzdvihováno a chápáno jako statečné, oslavující přátelství a porozumění, jako jiné, východní (myšleno ve smyslu Dálného východu).
Linhartová sama byla zastáncem tvrzení, že je zcela nezbytné mít záměr, nicméně člověk by měl dát možnost i možnému nepředvídatelnému a ne pouze strojově záměr splnit. Tento přístup uplatňovala jak ve svém životě, tak i ve své tvorbě. Právě tento přístup byl ve dvacátém století předmětem kritiky. Ve století jednadvacátém je naopak předmětem uznání a obdivu. Obdivu odvahy jít proti proudu a ukázat světu jiný pohled, navzdory přísně konformnímu a normovanému prostředí, jaké panovalo v [[ČSSR]] v šedesátých letech dvacátého století.
Její první texty její přátele a ostatní okolí šokovaly. Byly na její věk „hotové“ a dovedené k dokonalosti. Prozrazovaly obrovskou literární a uměleckou poučenost, avšak nikoho a nic nepřipomínaly. Šly proti pravidlům psaní tím, že zakládaly pravidla nová. Její práce se podobaly máločemu v moderní světové literatuře. I [[Pavel Švanda]], který byl v jejích začátcích jejím mentorem brzy pochopil, že žák předstihl učitele.
Podle Linhartové se možnosti literatury ve dvacátém století vyčerpaly a vyprávění příběhu už nenabízí nic nového, nic, v čem by se dalo vývojově pokračovat. Vyprávění ji ve své podstatě nudilo. Soustředila se hlavně na „autorský jazyk“.
Přistupovala k psaní jako k procesu, který nemůže být vlastně nikdy ukončen a pojala své texty jako skici. S odmítnutím vnějších znaků, jako formalizující autorskou výpověď. Při psaní pro ni ztratilo smysl i žánrové zařazení.
V jejích textech je příběh prostoupen řetězci prolínajících se úvah, citací, parafrází a odboček, aby se postupně zcela ztratil a byl nahrazen racionální úvahou nebo proudem básnických obrazů a to s vědomím, že básnický obraz může být stejně pravdivý jako každodenní skutečnost. Linhartová hledá ve svých dílech nový, proměněný prostor, často dochází i ke změně mluvčího jejích textu. Často také přechází z jednoho jazyku do druhého nebo se pohybuje mezi mužským a ženským rodem.
Ale právě kvůli schopnosti uhnout, odklonit se od tématu, bývá Linhartová označována za nesrozumitelnou. Přesto měla, zejména právě v šedesátých letech, řadu fanoušků a některá díla byla prakticky vyprodána.
Linhartová nabízela svým čtenářům jiný způsob čtení knih, jiný styl psaní, než klasické příběhy, což mnozí kvitovali. Její schopnost proniknout do smýšlení mnoha lidí, její odvaha napsat otevřeně své myšlenky a místy i poněkud groteskně reagovat na aktuální dění je zcela v rozporu s rigidním přístupem plným předsudků, jak bylo v té době typické. Za zmínku pak určitě stojí i fakt, že velkou část jejích čtenářů tvoří právě umělci (výtvarníci, hudebníci, filmaři). I přes výše řečené se kritika i po dalších deseti letech obrací stále k témuž a to je „neděj“ v jejích prózách. Trávníček (in Typl, 2008) ji dokonce označuje za domácího škůdce a tvrdí, že omluvit její styl lze snad pouze rozkladnou atmosférou šedesátých let. Trávníček tvrdí, že dokud autorka nenalezne „vypravěčsko-příběhový klíč“, neměla by snad ani raději psát. Typl (2008) pak jeho myšlenku doplňuje slovy: „…občanskou povinností autora, který se žádného „vypravěčsko-příběhového klíče“ zatím nedočkal nebo ve své pošetilosti snad dokonce ani dočkat nechtěl, by mělo být mlčení.“ Zajímavé jsou ale reakce nynějších čtenářů Linhartové (tamtéž), kteří její texty, navzdory kritice, obdivují, čtou s potěšením a co víc, místy je i považují za vtipné.
Linhartová psala vždy pouze o tom, co se jí osobně dotýkalo a to nejen ve skutečnosti, ale i ve vlastním světě iluzí. Nikdy se ve svém díle nezabývala aktuálním politickým či sociálním děním. Svým stylem psaní bourala přirozeně ustálené bariéry mezi poezií a prózou a proto je její tvorba v tomto směru označována za experimentální, antiiluzivní a je jakýmsi vzorem pro další autorky, ženy, jakými byly například [[Sylvie Richterová]] (básnířka, prozaička a literární teoretička) či [[Daniela Hodrová]] (česká literární teoretička a spisovatelka).
Neměla však vliv pouze na ženy autorky ale např. i na malíře [[Mikuláš Medek|Mikuláše Medka]] nebo historika umění [[František Šmejkal|Františka Šmejkala]].
“...Linhartové však nejde o formální [[experiment]]y, intelektuální hříčky či [[exhibice]], nýbrž o vnímání a myšlení skrze řeč, o psaní s oním kategorickým požadavkem opravdovosti, s plným osobním rizikem, jímž Linhartová následuje projekt „vysoké hry“ tvůrců stejnojmenné meziválečné francouzské skupiny. Pokouší se rozbít stěnu, za níž jako by byla uzavřena skutečnost. Snaží se překročit hranice těla, prostoru, řeči, vnímání. Zajímá ji trhlina, která se rozevírá mezi dvěma nebo i více jazyky, trhlina v řeči, v prostoru, průnik do prázdna nabitého energií. V takto motivované tvorbě je pak logická starost nejen o obsah sděleného, ale i o samotný prostor, architekturu literárního textu. Odtud vědomá a pečlivá práce např. s interpunkcí, s mezerami v textu, v případě poezie i s různými typy písma a figurami, jako je [[akrostich]] a další. Výrazný je rovněž její zájem o zrcadlení jako princip dvojlomného vidění, reflexe a zároveň sebereflexe. Zrcadlo je pro Linhartovou průhledem do jiné skutečnosti, průchodem do jiného prostoru...” (Portál české literatury).
===Napsali o ní===
*'' Josef Palivec a Věra Linhartová v Torstu. Dostupné na Wolrd Wide Web <http://denikreferendum.cz/clanek/7936-josef-palivec-a-vera-linhartova-v-torstu>. Citováno on-line 6. 3. 2012.
*'' Typl, Jaromír: Věra Linhartová. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.typlt.cz/index.php?content=vera-linhartova&PHPSESSID=6a597ec90f5721ecda8137821dde0ec0>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
*'' Faltýnek, Vilém: Češtinu jsem vyždímala, vysvětlila Věra Linhartová. Dostupné na Wold Wide Web < http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/cestinu-jsem-vyzdimala-vysvetlila-vera-linhartova>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
*'' Faltýnek, Vilém: Spisovatelka Věra Linhartová se s exilem příliš nestýkala. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/spisovatelka-vera-linhartova-se-s-exilem-prilis-nestykala>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
*'' Typl, Jaromír: Měla psát jinak. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.typlt.cz/index.php?content=z0810-obrana-linhartove >. Citováno citováno on-line 11. 3. 2012.
== Dílo ==
{{NK ČR|jk01072187}}
Česky psané dílo Věry Linhartové vzniklo na přelomu padesátých a šedesátých let, po odchodu do Paříže už psala výhradně francouzsky. Ve svých prózách zkoumala jazyk a, jak sama udává, v češtině došla k naprostému konci, k jejímu rozbití. Ve francouzštině tvoří stále a vyčerpání se neobává. Při studiu francouzštiny, jako svého nerodného jazyka, se o ní dozvěděla tolik, že to vyčerpat nelze.
Debutovala v roce 1964 prózami ''Prostor k rozlišení'' a ''Meziprůzkum nejblíž uplynulého''. Pro ty je charakteristické prolínání časových pásem, splývání dějů, osob, mísení fikce a reality a hra se slovy.
Odborné práce o výtvarném umění a literatuře publikovala v tuzemských i zahraničních časopisech Výtvarném umění, Výtvarné práci, Tváři umění, Akzente ([[Mnichov]]), Arts asiatiques ([[Paříž]]), Atelier du roman ([[Paříž]]), Cahiers du Musée national d´art moderne ([[Paříž]]), Change ([[Paříž]]) aj.
Ukázky z její tvorby vyšly například i v časopisech Die schwarze Botin ([[Berlín), Grosseteste Review ([[Lincoln]]).
Francouzsky psané texty vyšly např. v Argile ([[Paříž]]), Pleine merge ([[Paříž]]), Notes (Malakoff). Publikuje i japonsky – např. v Gendaishi techō ([[Tokyo]]), Subaru ([[Tokyo]]).
Eseje a kunsthistorické studie publikovala i v polistopadových časopisech, např. v Analogon, List pro literaturu, Labyrint revue, Logos, Světová literatura, [[Literární noviny]], Souvislosti, Tvar aj.
=== Beletrie ===
* ''Meziprůzkum nejblíž uplynulého'', soubor próz (České Budějovice: Krajské nakladatelství, 1964)
* ''Prostor k rozlišení'', soubor próz (Praha: [[Mladá fronta]], 1964)
* ''Nastolení krále'', sbírka básní (bibliofilie [[VŠUP]] Praha, 1965)
Řádek 31 ⟶ 85:
* ''Ianus tří tváří'', sbírka básní (Praha: [[nakladatelství Český spisovatel|Český spisovatel]], 1993) – obsahuje cykly ''Nastolení krále'', ''Dům pro mé lásky'' a ''Ianus tří tváří''
* ''Mes oubliettes'', soubor próz (francouzsky, Montolieu 1996) – obsahuje prózy: ''Lieux errables'', ''Spath d´Islande'', ''Intervalles'', ''Précis d´une percée'' a ''L´Anachronique''
* ''Les Cascades – Kaskády'', soubor próz (francouzsky, společně s českým překladem [[Petr Král|Petra Krále]], Praha: [[Nakladatelství Inverze|Inverze]] 2002)
* “Détrompe-l´oeil (Deziluzionistická kresba, francouzsky, 1986)
* “A mourir de rire (Umírat smíchy, francouzsky, 1989)
===Rukopisy nevydané knižně===
“Modrozračno” (1986)
==== Ve sbornících ====
*''Objekt 5 – rukopisný sobrník (1962, text „Totéž později“)
*''Podoby
*''Podoby 2'' (1969, první verze básnického cyklu ''Ianus tří tváří'')
*''[[Roman Jakobson]]: Echoes of Scholarship'' (franc., Lisse 1977)
*''Intellectuels en Europe / Intelektuálové v Evropě'' (1994)
*''Literatura, vězení, exil'' (1997)
=== Teoretické práce ===
Řádek 41 ⟶ 104:
*''[[Josef Šíma|Joseph Sima]], ses amis, ses contemporains'' (francouzsky, monografie, Bruxelles 1974)
*''Tombeaux mouvants / Bewegliche Gräber. Hommage a Mikuláš Medek'' (francouzsky a německy, Paris–Tökendorf–Wien 1976)
*''Dada et Surréalisme au Japon'' (francouzsky, Paris 1987)
*''Sur un fond blanc. Écrits japonais sur la peinture du IXe au XIXe siècle'' (francouzsky, Paris 1996)
*“Současné umění – obrazy a plastika – ze sbírky AJG“ (1962)
*''[[Mikuláš Medek]] – [[Jan Koblasa]] ''(1963) – text ''Skutečnost obrazu''
*“Hluboká 1963. Umění 1900–1963“ (1963)
*“Umění 1900–1968. Obrazy, plastika, grafika, 2. díl“ (1968)
*''Imaginativní malířství 1930–1950'' (1964) – text ''Vnitřní monolog a vnitřní model''
*''[[Jindřich Štyrský|Štyrský]] a [[Toyen]]'' (
*''[[Jindřich Štyrský]]'' (Łódż 1969)
*''Hommage à [[Josef Šíma|Joseph Sima]]'' (francouzsky, Saint-Léger-Vauban 1973) – text ''Désert de l´amour au regard du cristal''
*''[[Jan Koblasa]]'' (něm., München 1972)
*''[[Jan Koblasa]]'' (německy, Bochum 1976; česky 1991) – text ''Die vielgestaltige Welt des Jan''
*''[[Zbyněk Sekal]]“: Zusammengensetzste Bilder“ (něm., Graz 1977)
*''[[Jennett Lam]]“ (fr., Paris 1979)
*''[[Franta]]“ (fr., Tarbes 1979)
*''[[Vera Székely]]. Boites, articulations, l´herbier du quotidien“ (fr., Caen 1982)
*''[[Štyrský – Toyen – Heisler]]“ (fr., Paris 1982)
*''Japon des avant-gardes, 1910–1970'' (francouzsky, Paris 1986) – text ''Manifestes et réflexions''
*''La Planète affolée.Surréalisme, dispersion et influences, 1938–1947“ (fr., Marseille 1986)
*''Manteau de nuages: kesa japonais, XVIIIe–XIXe siècles'' (francouzsky, Lyon 1992) – text ''Les Huit Patriarches de la secte Shingon''
*''Japan und Europa'' (něm., Berlin 1993)
*''[[Jiří Valenta]] (1936-1991): souborné dílo: gesamtwerk'' (Praha: [[České muzeum výtvarných umění]], 1995)
=== Rozhlasové hry ===
*''Překladatel'' ([[Süddeutsche Rundfunk]] 1969; [[ORTF]] 1971; [[ČRo]] 1993, režie [[Dobroslav Zborník]]; pubikováno v [[Souvislosti|Souvislostech]] 1999, č. 1)
*''Přesýpací hodina'' ([[Süddeutsche Rundfunk]] 1971; [[ČRo]] Brno 1993, režie [[Petr Dufek]]; [[ČRo]] 3 2004, režie a úprava scénáře [[Lukáš Jiřička]], hudba [[Matěj Kratochvíl]]; publikováno v [[Souvislosti|Souvislostech]] 1999, č. 1)
Řádek 70 ⟶ 139:
*[[Raymond Queneau]]: ''Můj přítel Pierrot'' (Praha: SNKLU, 1965)
*[[Edouard Dujardin]]: ''Lístek rozmarýny'' (1970, pod jménem Helena Pospíšilová)
*[[L. Novák]]: „Poems“ (Ingelstone 1976; překl.do fr.)
*''Vysoká hra'' (manifesty, dokumenty a texty skupiny [[Le Grand Jeu]], Praha: [[Torst]], 1993; spolu s [[Ladislav Šerý|Ladislavem Šerým]])
*[[Roger Gilbert-Lecomte]]: ''Škvíra'' (Praha: Trigon, 1996)
Řádek 75 ⟶ 145:
*[[Roger Gilbert-Lecomte]]: ''Život láska smrt prázdno a vítr'' (2006; spolu s J. Hlaváčkem, Z. Bedřichovou a C. Carpentiere)
==
* ''Soustředné kruhy“ (2010; články, studie, texty z let 1962-2002)
– autorský výběr esejí o českém moderním umění a literatuře, evropském moderním umění a literatuře, a o japonském myšlení a kultuře. Francouzské texty zde obsažené (v šedesátých letech psala česky, po emigraci v roce 1968 francouzsky) vychází v rámci Soustředných kruhů v českém překladu vůbec poprvé. Díky autorčině širokému rozhledu kniha překračuje hranice evropského smýšlení, navíc každou kapitolu autorka uvádí originálním úvodním textem.
===Nahrávky===
*'' Fragmenty (1963; vydalo vydavatelství Arco,– 2 CD, 2002)
== Odkazy ==
* {{SČL|1268}}
{{DEFAULTSORT:Linhartová, Věra}}
[[Kategorie:Čeští spisovatelé]]
[[Kategorie:Čeští exiloví spisovatelé]]
Řádek 91 ⟶ 164:
[[Kategorie:Žijící lidé]]
[[Kategorie:Ženy]]
[[de:Věra Linhartová]]
==ZDROJE==
Josef Palivec a Věra Linhartová v Torstu. Dostupné na Wolrd Wide Web <http://denikreferendum.cz/clanek/7936-josef-palivec-a-vera-linhartova-v-torstu>. Citováno on-line 6. 3. 2012.
Typl, Jaromír: Věra Linhartová. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.typlt.cz/index.php?content=vera-linhartova&PHPSESSID=6a597ec90f5721ecda8137821dde0ec0>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
Faltýnek, Vilém: Češtinu jsem vyždímala, vysvětlila Věra Linhartová. Dostupné na Wold Wide Web < http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/cestinu-jsem-vyzdimala-vysvetlila-vera-linhartova>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
Faltýnek, Vilém: Spisovatelka Věra Linhartová se s exilem příliš nestýkala. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.radio.cz/cz/rubrika/knihy/spisovatelka-vera-linhartova-se-s-exilem-prilis-nestykala>. Citováno citováno on-line 6. 3. 2012.
Typl, Jaromír: Měla psát jinak. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.typlt.cz/index.php?content=z0810-obrana-linhartove >. Citováno citováno on-line 11. 3. 2012.
Portál české literaturyVěra Linhartová. Dostupné na Wold Wide Web <http://www.czechlit.cz/autori/linhartova-vera/>. Citováno citováno on-line 11. 3. 2012.
| |||