Dějiny Francie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Druhé císařství: +Druhá republika
Řádek 167:
Po válce se Francie musela zejména zotavit z válečné katastrofy. To se do roku [[1925]] podařilo. Protože ve válce padl milion Francouzů a dalších až pět milionů zůstalo trvale znetvořeno, nastala první velká éra [[imigrace]]. Stranický systém zůstal stejný jako před válkou. Jen na konferenci SFIO v Tours v prosinci [[1920]] vznikla Francouzská sekce Komunistické internacionály (SFIC), od roku [[1921]] [[Komunistická strana Francie]] (PCF). Menšina odešla a ponechala si název SFIO. Šéfem socialistů se stal [[Léon Blum]] ([[1872]]–[[1950]]).
 
V roce [[1919]] povoleny [[kolektivní smlouva|kolektivní smlouvy]] a zavedena 8hodinová pracovní doba. Volby [[16. listopad]]u 1919 s obrovskou převahou (získal téměř 75 % křesel) vyhrál '''[[národní blok]]''' ''(Bloc National)'' – široká koalice umírněné pravice a středu, fakticky [[klerikál]]ů a válečných veteránů, který pak vládl až do roku [[1924]]. Vládu sestavil bývalý socialista JUDr. [[Alexandre Millerand]] ([[1859]]–[[1943]]). Francie navázala diplomatické styky s [[Vatikán]]em a v roce [[1920]] byl přijat [[konkordát]], čímž se oslabila odluka církve od státu. Po pádu pravicového socialisty [[AristideaAristide Briand]]a ([[1862]]–[[1932]]) jako příliš smířlivého k [[Německo|Německu]] se stal premiérem v letech 1922–1924 byl bývalý premiér a prezident republiky JUDr. [[Raymond Poincaré]] ([[1860]]–[[1934]]). V zahraniční politice prosazoval ostře protiněmecký kurs, který vyvrcholil [[11. leden|11. ledna]] [[1923]] okupací [[Porúří]]. Ale ta byla velice nákladná: byly zvýšeny daně, padl frank a vládní hospodaření bylo v [[deficit]]u. Na konci roku [[1923]] vystoupili z vlády radikálové.
 
Volby v květnu 1924 nad národním blokem vyhrál ''levý kartel'' ''(Cartel des Gauches)'' – koalice SFIO, radikálů a republikánských socialistů pod vedením [[Édouard Herriot|Édouarda Herriota]] ([[1872]]–[[1957]]) a [[Paul Painlevé|Paula Painlevého]] (1863–1933). Levý kartel pak vládl až do roku 1926. Tato koalice sestavila celkem 7 vlád, které musely čelit problému s frankem a zaváděly sociální opatření. Prvním premiérem koalice byl v letech 1924–1925 Édouard Herriot. SFIO do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Herriot se snažil o anglo-francouzské sblížení a zmírnění postoje k Německu. Uznal [[Sovětský svaz|SSSR]] ''[[de iure]]''. V roce 1924 přiměl k demisi prezidenta republiky Milleranda, který se příliš angažoval ve prospěch pravice a chtěl posílit prezidentské pravomoci. Samotný premiér však v dubnu [[1925]] musel resignovat kvůli finančním problémům vlády. Levý kartel musel čelit povstáním v [[Maroko|Maroku]] a [[Sýrie|Sýrii]]. MZV byl v letech 1925–1932 [[Aristide Briand]], který přišel s programem usmíření ''(apaisement)'' Německa. [[19. červenec|19. července]] [[1926]] vystoupili socialisté z levého kartelu.