Občanské hnutí

Když se na počátku roku 1991 rozpadlo Občanské fórum, bylo mož-né tuto událost interpretovat jako signál toho, že určitými skupinami no-vého establishmentu prosazovaná strategie „nepolitické politiky“ neu-spěla. Stabilizace stranictví a upevnění role stran jako hlavních aktérů politické soutěže však ještě zdaleka nedosáhlo takové dominance, jako v druhé polovině let devadesátých a na počátku jednadvacátého století. Důkazem byla stále velmi vysoká popularita praktické politické taktiky tehdejšího prezidenta Václava Havla, coby hlavního představitele „ne-stranické“, resp. „nepolitické politiky“, ale též samotný průběh konsoli-dace stranického spektra. Mimořádnou roli v tomto ohledu sehrálo Ob-čanské hnutí (OH). To vzniklo krátce po zániku Občanského fóra, při-čemž se chápalo – a bylo tak i přijímáno – jako hlavní dědic OF. Již svým názvem OH deklarovalo svůj rezervovaný přístup ke stranictví, jež se současně odrazil i na vývoji stranické struktury, kdy po určitou dobu existence strany bylo umožněno i kolektivní členství.

Občanské hnutí mělo v době svého vzniku jedinečnou výhodu zcela mimořádného zastoupení svých představitelů v exekutivě státu . Je dobré připomenout si jména jeho členů; coby určitá kronika „polistopa-dového“ vývoje totiž mohou dát čtenáři dobrý obrázek o potenciálu, kte-rý strana měla: Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, Luboš Dobrovský, Petr Pithart, Tomáš Sokol, Jaroslav Šabata, Martin Bursík, Jan Sokol, Miloš Zeman, Zdeněk Jičínský, Josef Vavroušek, Květoslava Kořínková, Vlas-ta Štěpová, a další. S ohledem na rozdílnost názorových orientací jed-notlivých představitelů strany, patrnou nám s odstupem času, je zcela pochopitelné, že se Občanské hnutí definovalo jako subjekt nalézající se ve středu politického spektra. Liberální orientace strany byla ovšem též deklarována, a lze ji tedy chápat jako určitý předobraz formování se budoucí české „nové levice“ pozdějších letech. Jakkoli fundované bylo OH co do kádrů, nezískalo si dostatečnou důvěru voličů, a přes – opět díky popularitě svých představitelů – výraznou nadreprezentaci v médiích propadlo ve volbách do parlamentu v roce 1992.

Jednou z reakcí strany na neúspěch ve volbách bylo i utužení svaz-ku s organizací REAL – mladí liberálové, a také úvahy nad zapojením se do Realistického bloku, jenž posloužil Zemanově sociální demokracii k upevnění pozice na levé části politického spektra. S těchto úvah na-konec v roce 1993 definitivně sešlo, pozice strany se však ještě více zhoršila. Jednou z reakcí byla i změna názvu subjektu na „Svobodní demokraté“. Současně s tím byla potvrzena liberální orientace strany a vymezení se vůči levici a pravici v podobě sociálních a občanských de-mokratů.

Vývoj strany v posledních třech letech její existence se pak nesl ve znamení snah zabránit definitivnímu konci strany, třeba spojením s jinými stranami. Šlo o Českomoravskou stranu středu a Liberálně so-ciální unii. Z těchto snah ale nakonec sešlo.

Zánik svobodných demokratů přineslo spojení s národními socialisty do strany Svobodní demokraté – Liberální strany národně sociální (SD-LSNS) na přelomu let 1995 a 1996. Vzdálenost ideové orientace obou stran měla však za následek další rozkoly. Ty zavdaly příčinu odchodu mnoha liberálně orientovaných členů. Někteří z nich pak v roce 1998 stáli u zrodu Strany pro otevřenou společnost, jejímž prostřednictvím se pokoušeli navázat právě na Občanské hnutí, resp. Svobodné demokra-ty. SOS však nedosáhlo větších úspěchů a je dnes spíše marginálním subjektem působícím na regionální úrovni. Komunikuje však s některými subjekty na naší politické scéna – například se Stranou zelených , a lze předpokládat, že by s nimi mohlo v budoucnu utužit spolupráci, např. i v rámci jedné koalice. Blízkým subjektem je Straně pro otevřenou společnost například strana Evropských demokratů.

Analýza neúspěchu strany rozhodně nemůže být založena na tvrze-ní o agresivním vítězství ODS a jejího politického plánu na počátku 90. let . Pravdou však je, že v souboji s ODS, vůči které se především Ob-čanské hnutí na počátku své existence profilovalo, strana prohrála. Vinu přitom s největší pravděpodobností nese právě neschopnost vyrovnat se jasně se stranictvím, a tedy i určitá nečitelnost pro voliče. Méně dů-ležitou, ale přesto významnou roli též sehrála i absence leadera takového formátu, jakým byl Václav Klaus, postrádající tehdy ve své straně takové silné osobnosti, jakými disponovalo OH.