Kornština: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Odkazy: Překlad |
|||
Řádek 25:
Druhou fází jazyka, nejčastěji konfinovanou mezi léty 900-1200, je období '''starokornské'''. Do tohoto rozpětí spadají první dochované stopy staré kornštiny nalezené v latinsky psaných manuskriptech. První takovéto jazykové památky pochází z devátého století. Nepatrná glosa byla nalezena v kopii [[Boëthius|Boëthiovy]] ''De Consolatione Philosophiae'' z devátého století, do řádově stejného období lze datovat kornštinu v ''Bodminských emancipacích otroků''. V období nezávislého Cornwallu (mezi 6-10. stoletím) byl jazyk rozšířen mnohem dále na východ od poloostrova, zcela jistě v [[Devon (hrabství)|Devonu]], odkud byl úplně vytlačen angličtinou v průběhu středověku. Příkladem z pozdní fáze starokornštiny je několik glos v pozoruhodném díle ''Prophetiae Merlini'' (Proroctví Merlinovo), psané Janem Cornwallským někdy kolem roku 1140.
Třetí fází je '''střední kornština''', kterou lze vymezit od počátku 13. století do druhé poloviny 16. století. Toto je pro kornštinu nejvýznamnější doba dějin, z této doby známe nejslavnější díla psaná v tomto jazyce a z tohoto období přímo čerpá většina dnešních cornwallských odborníků-budovatelů dnešní kornštiny. Přesto jde o období, kdy kornština poprvé začala ustupovat [[angličtina|angličtině]] i v samotném Cornwallu; prvními místy, kde jazyk přestal být používán v denní komunikaci je severovýchod u města [[Bude]] někdy před rokem 1300. Středokornské literatury se zachovalo odhadem na 20 tisíc řádek textu; naše znalosti tehdejší literatury jsou nicméně stále nekompletní a v budoucnu lze očekávat nalezení dalších děl z tohoto období. Prameny středokornštiny jsou např. ''Pascon agas Arluth'' (Zesnutí našeho Pána, cca r. 1375), dále náboženské veršované drama ''Ordinalia'' (c. 1400), určená pro veřejný přednes. Nejdelším známým dílem z této doby je ''Beunans Meriasek'' (c. 1504), legendický záznam o životě syna vládce Cornwallu, sv. Meriaska a o životě sv. Sylvestra. Tato legenda, rovněž určená pro vícedenní veřejný přednes na speciálních místech, vypráví na 9000 řádcích o patronu města [[Camborne|Cambron]] Bretonci sv. Meriaskovi a o divech sv. Sylvestra, který se podle tohoto vyprávění mimojiné podílel na pokřestění císaře [[Konstantin_Veliký|Konstantina]]. Opět náboženským spisem z r. 1611 je ''
Jak vidno, většina středokornských děl mělo edukativní charakter a vznikla pro účely přiblížení [[Bible]] a ctnostného života světců obyčejným (tj. negramotným) lidem. Koncem středokornského éry došlo k definitivnímu ústupu jazyka v jádru Cornwallu; po krvavě poraženém povstání Cornwallanů a
Čtvrté údobí kornštiny (tj. '''pozdní kornština''') lze datovat přibližně od r. 1600 do pozdního 18. století; nicméně vzhledem k faktu, že tento jazyk nikdy úplně nevymizel lze pozdní fázi posunout do počátku 19. století. Pozdní kornština je stádiem úpadku; jazykem se postupně přestávalo mluvit i v západní části Cornwallu. Poslední mše v kornštině se celebrovaly na konci 17. století patrně v Ludewanu, Lanndewynneku či Tewennoku na poloostrově Lizard jižně od města [[Helston]]. Ve stejné době se přestalo hovořit kornštinou na souostroví [[Scilly|Syllan]]. Nejzápadnější část pevninského Cornwallu přestala mluvit tímto jazykem kolem poloviny 18. století, jazyk sám ovšem zůstal u dílčích rodin či řemesel (např. u rybářů) dále v používání až do 19. a 20. století. Pozdní kornština začala silně přejímat slova, gramatické jevy a fonetiku z dominantní angličtiny. Děl psaných v pozdní kornštině je málo; Nicholas Boson napsal tři významné spisy, jmenovitě ''Několik slov o kornštině'' (Nebbaz gerriau dro tho Carnoack) někdy mezi 1675-1708, dále ''Jan Chyannorský neboli tři podstaty moudrosti'' (Jowan Chy-an-Horth, py, An try foynt a skyans, před r. 1707) a ''Pokroky vévodkyně cornwallské''. Z roku 1778 se dochoval prostý dopis psaný rodilým mluvčím Wiliamem Bodinarem, zajímavý i popisem tehdejší situace kornštiny. Nejpozdnější známou památkou je píseň ''Krankův rým'' od Jana Daveyho (konec 19. století). Poslední osobou znající výborně kornštinu (a minimálně z angličtiny) byla známá Dolly Pentreath (zemřela 1777). O tomto údaji se vedou spekulace, protože hrstka rodilých mluvčích je známa i z mnohem pozdejších dob. ▼
▲Čtvrté údobí kornštiny (tj. '''pozdní kornština''') lze datovat přibližně od r. 1600 do pozdního 18. století; nicméně vzhledem k faktu, že tento jazyk nikdy úplně nevymizel lze pozdní fázi posunout do počátku 19. století. Pozdní kornština je stádiem úpadku; jazykem se postupně přestávalo mluvit i v západní části Cornwallu. Odhady hovoří o 14,000 mluvčích v polovině 17. století a o pouhých 5,000 na konci toho samého století. Poslední mše v kornštině se celebrovaly
== Oživení ve 20. - 21. století ==
|