Instituce: Porovnání verzí

'''Instituce''' (z [[latinaLatina|lat]]. ''instituere'', ustanovit, zřídit) znamená v [[sociologieSociologie|sociologii]] obecně praktikovaný, schvalovaný a předávaný způsob [[jednání]] a vztahů[[vztah]]ů. Působí jednak jako mechanismus sociální kontroly a udržování [[sociálníSociální řád|sociálního řádu]], jednak jako vzor jednání, který ulehčuje život a usnadňuje [[Spolupráce|spolupráci]].

V jiných [[Věda|vědách]] a v běžné řeči[[řeč]]i se institucemi často míní také [[organizace]], to jest více méně trvalé a účelové[[účel]]ové společenské útvary s jasnou hranicí, členstvím, vnitřní dělbou činností[[činnost]]í a tak dále. V sociologii se ovšem obojí většinou odlišuje: „Instituce je způsob, jak lidé v dané kultuře dělají nějakou věc, organizace je způsob, jak při tom svoji činnost koordinují. Bankovnictví je instituce, banka je organizace.“<ref>Jandourek, ''Sociologický slovník'', str. 108.</ref>

Na instituce lze nahlížet nejméně z dvojího hlediska. Z funkcionálního hlediska, charakteristického pro sociologii, lze zkoumat jejich funkci při uspořádávání a řízení společnosti[[společnost]]i. Německý sociolog [[Niklas Luhmann]] pokládá instituce za trvalá a více méně uzavřená uspořádání, nezbytná proto, že spontánní vznik dobrého uspořádání je krajně nepravděpodobný. Význam institucí je v tom, že udržují taková nepravděpodobná uspořádání, že se reprodukují a vyvíjejí. I v jiných ohledech se podle něho instituce podobají živým [[Buňka|buňkám]].

Z kulturně-antropologického hlediska se instituce obvykle chápou jako více méně závazné vzorce [[chování]], které usnadňují život tím, že určitá jednání dovolují jaksi automatizovat. Zjednodušují orientaci ve světě („redukují komplexitu“), šetří energii a podstatně usnadňuji spolupráci i velkého počtu lidí. Činí jednání druhých srozumitelnějším a předvídatelnějším, takže také podporují vzájemnou důvěru a pocit soudržnosti. Instituce vznikají jistou typizací jednání (institucionalizací) a podle některých u člověka nahrazují chybějící [[instinkt]]y.

[[Jan Keller]] uvádí mimo jiné tyto příklady institucí: [[adopce]], [[bohoslužba]], [[úplatek]], [[demokracie]], [[svátek]], [[úřad]], [[školství]], [[manželství]], [[cech]], [[souboj]], klientství, [[bankaBanka|bankovnictví]], [[celibát]], [[příbuzenství]], [[Trh (ekonomie)|trh]], [[stát]], [[válčení]], [[půst]], [[pozdrav]] a podobně.<ref>J. Keller, ''Úvod do sociologie'', str. 54.</ref>

Latinské slovo ''institutio'' znamená původně ustanovení, a to jak obecně právní, tak také ustanovení určité osoby do úřadu. Později označovalo také zákoník, sbírku písemných ustanovení, v [[reformaceReformace|reformaci]] [[dogmatikaDogmatika|dogmatiku]] ([[Jan Kalvín]]). Na společnost pojem použil například [[Jean-Jacques Rousseau]], v moderním významu se jím zabýval [[Herbert Spencer]]. Podle něho se společnost dělí na funkční orgány čili instituce. Podle [[Émile Durkheim|E. Durkheima]] jsou instituce hlavním tématem sociologie.

Zvláštní typ institucí představují '''totální instituce''', v nichž lidé tráví delší dobu bez přerušení, případně i celý život: [[nemocnice]], domovy, [[Polepšovna|polepšovny]], [[věznice]], [[klášter]]y, léčebny dlouhodobě nemocných a podobně.

Instituce jsou i kulturní vynálezy či konstrukce, které vznikají [[Typizace|typizací]] a [[Kanonizace|kanonizací]] osvědčených způsobů jednání, které pak společnost prosazuje a někdy i vynucuje. Jakmile k tomu dojde, mohou často působit dojmem něčeho povinného a samozřejmého, co není možné změnit a dokonce ani nemůže být jinak. Původně mohly být spjaty s určitou společností a její kulturou (například [[řecká demokracie]], [[italské bankovnictví]]), velmi často je však přejímají a napodobují i další společnosti.