Foersterova hudební řeč roste jednak z tvorby českých „klasiků“ [[Bedřich Smetana|Bedřicha Smetany]], [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] a [[Zdeněk Fibich|Zdeňka Fibicha]] a dále z tvorby [[Petr Iljič Čajkovskij|Petra Iljiče Čajkovského]], [[Edvard Grieg|Edvarda Hagerupa Griega]] a [[Robert Schumann|Roberta Schumanna]]. Ačkoliv se Foerster generačně řadí mezi [[česká hudební moderna|českou hudební modernu]], jeho tvorba se dá označit spíše za „tradiční“. NarozdílNa rozdíl od [[Leoš Janáček|Leoše Janáčka]] nebo [[Vítězslav Novák|Vítězslava Nováka]] se u Foerstera neobjevily žádné výrazné inovace. Foersterův charakteristický hudební styl vykrystalizoval již na počátku jeho hamburského období a kromě harmonické složky zůstal po celý jeho dlouhý tvůrčí život téměř neměnný. '''Co je tedy charakteristické pro tvorbu J. B. Foerstera a čím je výjimečný?''' Foerster je svým bytostným založením lyrik, jeho hudba se vyznačuje intimní subjektivitou. Výrazným prvkem jeho tvorby je hluboká meditace a duchovní rozměr. Promítá se v ní rovněž úzký vztah k varhanní kompozici a vokální polyfonii, jehož kořeny lze spatřovat v období Foersterova dětství (otec – varhaník) a v období studia u Zd. Skuherského na varhanní škole. Nemálo přispěl k svébytnosti Foersterova skladatelskému stylu jeho zájem o literaturu, zvláště poezii. Široká paleta námětů a textů z české i světové literatury objevující se v jeho kompozicích poukazuje na neobyčejný rozhled. Zvláštní pozornost věnoval Foerster především J. V. Sládkovi, jehož verše tolikrát zhudebnil ve svých písních a sborech. Foerster představuje intelektuální, myslitelský typ skladatele tíhnoucí k metafyzice a náboženským tématům. Je snadné pochopit, proč byla jeho tvorba po roce 1948 nepohodlná a jeho rozsáhlý a různorodý skladatelský odkaz pro veřejnost omezen na vybranou sborovou tvorbu.
