Wikipedie

Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m napřímení odkazu
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
1 710 674 editací
m náhrada za jednotnou šablonu {{Upravit}}; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Upravit}}
{{upravit - historie}}
 
{{Válka
Řádek 22:
 
== Pozadí akce ==
[[Anglie]] byla považována za úhlavního soupeře [[Francie]], za zárodek protifrancouzských koalic. Proto byl generál Bonaparte jmenován velitelem francouzské armády. Když Bonaparte zjistil, že bude těžké provést vylodění přímo v Británii, rozhodl naplánoval invazi do Egypta. Francouzi měli v [[Egypt]]ě dlouhodobě silné obchodní zastoupení už před invazí a lákala je geografická blízkost této země. Francouzská vláda doufala, že získání Egypta bude prvním krokem k založení velkého francouzského impéria, které ovládne rozsáhlá území v [[Afrika|Africe]] a [[Asie|Asii]] a stane se silnou konkurencí [[Spojené království|Velké Británie]]. Egypt měl být pro Francii vstupní branou nejen k Africe, ale i k [[Indie|Indii]], a stát se základnou budoucích útoků na toto Brity obsazené území. Obsazení Egypta by rovněž zpřetrhalo anglo-indickou obchodní trasu a oslabilo tak další britské imperiální ambice. V době Napoleonova tažení se Egypt nacházel pod tureckou sférou vlivu a již několik století ho pevnou rukou ovládali [[Mamlúcký sultanát|mamlúkmamlúkov]]ovéé. Vzhledem k technické zaostalosti mamlúckých vojsk byl Egypt považován za snadnou kořist. S [[Osmanská říše|Tureckem]] udržovala [[Francie]] až do invaze spojenectví, ale [[Osmanská říše|Osmanskou říši]] považovala za vojensky slabou a v rozkladu, takže s tureckým protestem proti okupaci si ve Francii nikdo těžkou hlavu nedělal. Napoleon zpočátku vůbec nepočítal s tím, že by se Turci pokusili své vzdálené území bránit.
 
== Průběh ==
[[Napoleon Bonaparte|NapoleonNapoleonova]]ova armáda vyplula [[19. květen|19. května]] [[1798]]. Nejprve došlo k obsazení [[Malta|Malty]]. Tento ostrov si Napoleon zvolil za opěrný bod při svém tažení na Egypt. [[Maltézští rytíři]], kteří ostrov ovládali, před francouzskou vojenskou převahou kapitulovali. Jejich kapitulaci převzal za francouzskou stranu [[geolog]] [[Déodot de Gradet de Dolomieu]], a učinil tak s velkými rozpaky, jelikož byl sám členem řádu maltézských rytířů. Francouzi okamžitě propustili otroky a vězně řádu maltézských rytířů a zmocnili se řádového pokladu <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 32</ref>. Teprve na Maltě se také všichni účastníci výpravy dozvěděli pravý cíl cesty, který byl dosud utajen – dobytí Egypta <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 39</ref>. Flotila se vydala na další cestu a 1. 7. [[1798]] spatřili členové francouzské vojenské expedice poprvé pobřeží Egypta. Vylodili se v [[Alexandrie|Alexandrii]], ale byli hluboce zklamáni zchátralostí tohoto města. [[Arabové]] nejevili o okupační vojsko sebemenší zájem a naprosto si ho nevšímali, což Francouze překvapilo ještě víc <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 42</ref>. Francouzi zbudovali na pláži před Alexandrií provizorní ubytování a hlavní stan zřídili ve středověké pevnosti, vybudované na místě starého alexandrijského majáku.
=== První válečné úspěchy ===
[[Soubor:Mamluk.jpg|thumb|Mamlúcký bojovník]]
8. 7. [[1798]] se generál Napoleon Bonaparte vydal v čele třicetitisícové armády z Alexandrie do rozpálené pouště. Během následného pětidenního pochodu zemřely stovky vojáků vyčerpáním a žízní. Často docházelo také k sebevraždám <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 44</ref>. Na vodu narazila armáda až ve vsi Rahmaniehu západně od [[Káhira|Káhiry]], kde se vyčerpaní vojáci vrhli v oblečení rovnou do vody. Mnozí z nich se pod tíhou zbraní a oblečení utopili, někteří byli napadeni krokodýly a všichni se nahltali vody plné pijavic. Následně přišla první velká epidemie průjmového onemocnění. Po všech těchto útrapách se přímo před zdecimovaným vojskem objevilo 20 000 nepřátelských [[mamlúkové|mamlúků]]. Došlo k tzv. [[bitva pod pyramidami|bitvě pod pyramidami]], kterou Francouzi s převahou vyhráli. Drtivé vítězství nad mamlúky zvýšilo Napoleonovu sebedůvěru a bojovou odhodlanost vojska. Po dvou dnech kapitulovala i [[Káhira]] <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 55</ref>. 1. 8. bylo francouzské loďstvo admirálem [[Horatio Nelson|Nelsonem]] poraženo v námořní [[bitva u Abukiru|bitvě u Abukiru]]. Během jediné noci byla francouzská flotila zničena a celou katastrofu završil výbuch arzenálu na admirálské lodi ''l´Orient''. Francouzi, vysazení na pevnině, zůstali od této chvíle odříznuti od světa a ztratili spojení s [[Francie|Francií]]. Na mořském dně se navíc ocitla většina zbraní, potravin, oděvů, bot, knih a vědeckých přístrojů. Armáda přišla o většinu své výzbroje a vědci ztratili knihovnu, která byla na l´Orientu, přístroje, léky, chirurgické nástroje, brýle, tužky.
 
=== Káhirské povstání (1798) ===
[[Soubor:Pierre-Narcisse Guérin Napoleon Pardoning the Rebels at Cairo.jpeg|thumb|Napoleon odpouští káhirským rebelům, autor Pierre-Narcis Guérin]]
Napoleon Bonaparte se pokoušel zreformovat feudální politický systém v Egyptě a zavést [[Demokracie|demokratické zřízení]], což se mu nepodařilo <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 89</ref>. Vznikl pouze generální [[díván]], sestávající ze zástupců všech regionů, který nakonec nevládl, ale fungoval jen jako komunikační prostředek mezi okupanty a obyvateli Egypta. Napoleon se rovněž snažil naklonit si lstí také náboženské vůdce a tvrdil jim, že on a jeho vojáci se chtějí stát [[muslim]]y <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 89</ref>. Tento plán nakonec ztroskotal, když [[islám]]ští [[teolog]]ové požadovali po Francouzích jako důkaz obřízku a abstinenci od alkoholu. Obě kultury – francouzská a muslimská – zažívaly v Egyptě celou řadu ostrých střetů. Nejčastějším zdrojem těchto sporů byl rozdílný přístup k [[alkohol]]u, rozdílný postoj k ženám a nepokrytě projevovaná neúcta Francouzů k celé řadě muslimských zvyků a památek. Poslední iluze o mírovém soužití Francouzů a Egypťanů se rozplynula 21. 10. [[1798]], kdy vypuklo v Káhiře povstání, vyvolané francouzským požadavkem na zvýšení daní <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 94</ref>. Povstání bylo potlačeno, ale zemřelo při něm 200 francouzů a 2000 Egypťanů. Povstání rozdrtil generál [[Thomas-Alexandre Dumas]] (otec spisovatele [[Alexandr Dumas starší|Alexandra Dumase]]). Po potlačení povstání nechal Napoleon Bonaparte několik desítek povstalců popravit a francouzští vojáci vydrancovali a znesvětili [[Mešita|mešitu]] [[Al-Azhar|Al Azhar]] <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 96</ref>.
=== Tažení do Svaté země ===
V únoru [[1799]] se [[Napoleon Bonaparte]] vydal v čele 13 000 vojáků z Egypta do oblasti známé jako [[Svatá země]] (současná [[Sýrie]], [[Izrael]] a [[Libanon]]). V té době uzavřeli [[Britové]] s [[Osmanská říše|Turky]] příměří. Britové hlídali pobřeží a pozemní operace nechali na armádě Osmanské říše. Napoleon se s tureckou armádou střetl u města [[Al Ariš]], kde zvítězil, ale jeho vojáci následně napochodovali do tureckého tábora plného morem nakažených nepřátel. Následně francouzské vojsko dobylo [[Jaffa|Jaffu]], kde se rozzuření vojáci dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech ''L´Agenda de Malus'' přímý účastník Louis Malus <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 132</ref>. V Jaffě se Francouzům vzdaly čtyři tisíce [[Turci|Turků]], které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídali <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 132</ref>. Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 132</ref>. Po tomto masakru táhla armáda k pevnosti [[Akko]] (Acre). Během obléhání Akka se v řadách francouzského vojska rozšířil [[mor]] a 700 vojáků na něj zemřelo. Po neúspěšném šestitýdenním obléhání Francouzi Akko opustili a značně demoralizováni se pustili do drancování vesnic v okolí. Během následného ústupu zpět do Egypta údajně [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] vydal příkaz podat svým nemocným a raněným vojákům jed a provést tak [[Eutanazie|eutanazii]], aby nepadli do rukou nepřátelských Turků. Sám Napoleon později rozkaz k zabíjení vlastních vojáků popíral a tvrdil, že se jednalo o nedorozumění <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 139</ref>. Farmaceut francouzské expedice Claude Royer a lékař [[René Desgenettes]] však tvrdili, že k vraždění s Napoleonovým souhlasem skutečně došlo <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 139</ref>. Tuto událost propagandisticky využili Britové, kteří po ústupu Napoleona obsadili Jaffu a údajně tu nalezli 500 otrávených francouzských vojáků. Zpráva, kterou poté Britové předali tisku v celé Evropě, trvale poškodila Napoleonovu pověst <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 139</ref>
 
=== Napoleonův odjezd z Egypta ===
[[Soubor:Kleber.jpg|thumb|Generál Jean-Baptiste Kléber]]
V době egyptského tažení prožívala [[Francie]] na evropských bojištích období vojenských neúspěchů a vláda byla v rozkladu. 22. 8. [[1799]] opustil [[Napoleon Bonaparte]], a několik jeho nejbližších přátel, tajně [[Egypt]]. Na malé lodi sedm týdnů unikali britskému pronásledování až dorazili domů, kde byl Bonaparte nadšeně přijat obyvatelstvem jako zachránce vlasti. O 50 000 mužů, které zanechal napospas osudu v dalekém Egyptě se v té době nikdo nestaral. Když se překvapení vojáci a vědci v Egyptě dozvěděli o Napoleonově útěku, byli nejprve zděšeni, pak znechuceni touto zradou a nakonec propadli zoufalství <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 148</ref>. Před svým odjezdem do Francie pověřil Napoleon Bonaparte velením v Egyptě generála [[Jean-Baptiste Kléber|Jeana-Baptistu Klébera]], který tento úkol přijal s rozpaky. Napoleonův útěk z Egypta ho rozběsnil a prohlásil: ''Ten parchant (Napoleon) nám tady nechal jen svoje kalhoty plné sraček. Vrátíme se do Francie a otřeme mu je o hubu'' <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 159</ref>. Kléber se snažil vyjednat s Turky a Angličany takovou kapitulaci, aby Francie neztratila tvář. Na jaře [[1800]] došlo v [[Káhira|Káhiře]] k dalšímu povstání, které Kléber potlačil ještě brutálněji, něž Napoleon v předchozím roce. Turci zatím přitáhli ze Sýrie, obsadili [[Gaza|Gazu]] a dobyli [[Al Ariš]], kde povraždili francouzskou posádku. 24. 1. [[1800]] byla vypracována [[alarišská dohoda]], podle níž měli Francouzi do měsíce od její ratifikace opustit Egypt. [[Turci]] se zavázali přepravit Francouze zpět do Evropy, ale Britové se rozhodli tuto dohodu nerespektovat a zabránit Francouzům za každou cenu v odjezdu. Kléber se tak se svou armádou ocitl v kleštích. Na pevnině ho ohrožovali Turci a na moři Britové. Kléber nakonec zaútočil na Turky, získal zpět ztracená území a u [[Heliopole]] svedl 20. 3. 1800 vítěznou bitvu.
 
=== Kapitulace ===
[[Soubor:Jacques-François Menou General.jpg|thumb|Generál Jacques-François Menou]]
14. 6. [[1800]] byl [[Jean-Baptiste Kléber|Kléber]] zavražděn [[muslimové|muslimským]] fanatikem a vedení francouzské armády se ujímá poněkud kontroverzní generál [[Jacques-François Menou]], který se v Egyptě oženil s muslimkou a přestoupil na [[islám]] <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 195</ref>. Francouzská armáda byla už tehdy otrhaná, zbědovaná, hladová a finančně na dně. [[Arabové]] se bouřili, [[Turci]] útočili a [[Britové]] nadále blokovali pobřeží. Mor se šířil. Vojenské velení nařídilo evakuaci [[Káhira|Káhiry]] a odchod všech Francouzů do [[Alexandrie]], která byla zanedlouho obležena Turky a Angličany. 31. 8. [[1801]] Francouzi [[kapitulace|kapitulovali]] a začali opouštět [[Egypt]]. Z 34 000 mužů pozemního vojska jich přežilo egyptské tažení 21 500. Z 16 000 námořníků se jich zpět do Francie vrátilo 1866.
 
== Každodenní útrapy ==
Příslušníky výpravy – vojáky i vědce – sužovala v Egyptě dlouhá řada nepříjemností. Vedro, nedostatek vody, případně její závadnost, hlad, jedovatí živočichové, hmyz a především infekční nemoci. Téměř všichni trpěli opakovaně průjmem a úplavicí. Nepříjemný byl také hnisavý oční zánět, který dříve nebo později postihl každého. Z 50 000 mužů, kteří Napoleona doprovázeli do Egypta, jich 10 000 zemřelo jen na následky infekčních nemocí. Po prohrané bitvě v Abukirském zálivu je také zaplavil smutek, jelikož od této chvíle ztratili spojení s Francií a přišli o spoustu životně důležitých věcí, které skončili na dně moře. Od prosince 1798 se do francouzských řad opakovaně vracela morová epidemie. Další velkou ranou byl útěk Napoleona Bonaparta v roce 1799, po němž Francouzi propadli beznaději. Kapitulace z roku 1801 a následný odjezd zpět do vlasti byly pro většinu účastníků expedice vysvobozením. Mnozí vědci však na pobyt v Egyptě do smrti s láskou vzpomínali a považovali ho za nejzajímavější období svého vědeckého i osobního života <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 234</ref>.
== Vědci ==
[[Soubor:Kheops-apotheme-description.jpg|thumb|Kresba z knihy Popis Egypta, autor kresby Dominique-Vivant Denon ]]
Při svém tažení do Egypta se Napoleon rozhodl vzít s sebou také 151 vědců a umělců, čímž si vzal za vzor svého oblíbeného [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]], kterého při jeho výpravě do Persie rovněž doprovázeli ctihodní filozofové. Do Egypta tak s francouzským vojskem putovali astronomové, matematici, historici, přírodovědci, fyzikové, lékaři, chemici, inženýři, botanici, malíři a také jeden básník a muzikolog. Napoleon vědce vždy velmi obdivoval a jim zase lichotil zájem velkého generála. Ještě v Paříži ho dokonce přizvali ke vstupu do matematické sekce svého exkluzivního klubu, [[Francouzský institut|Francouzského institutu]]. Později v Egyptě pak některá svá oficiální prohlášení podepisoval jako ''Napoleon Bonaparte, člen Francouzského institutu'' <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 22</ref>. Od vědců očekával v Egyptě pomoc při administrativním ovládnutí dobytých území – mimo jiné také zmapováním teritoria, jednáním s místním obyvatelstvem a nalézáním vodních zdrojů. Vědci ale věřili tomu, že se ocitli v Egyptě výhradně proto, aby tu dosáhli nových objevů a badatelských úspěchů. Část učenců, kteří se zúčastnili tažení do Egypta, patřila k nejvýznačnějším osobnostem francouzské vědy, ale bylo tu také 36 nezkušených studentů, mladí docenti, středoškolští profesoři a začínající badatelé. Počátek pobytu v Egyptě byl pro většinu vědců zdrcující zkušeností a utrpením. Jejich vlastní vojáci jimi pohrdali, posmívali se jim a dělali jim různé naschvály <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 87</ref>. Vědci navíc nedisponovali žádnými zbraněmi a nemohli si tak získat násilím alespoň trochu jídla, tak jako to dělala armáda. Každý z nich byl odkázán jen sám na sebe <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 58</ref>. Potravou jim byly lodní suchary a nezralé [[datle]]. Trápil je hlad, žízeň, hmyz a infekční choroby. Přesto od prvních okamžiků na pevnině sbírali a bádali a jejich nadšení pro nové objevy nepolevovalo. Brzy po příjezdu se vědci rozdělili na dvě skupiny. První, složená převážně z techniků a architektů, zůstala v [[Alexandrie|Alexandrii]], kde pořizovali plány města a pátrali po zdrojích vody. Lékaři zakládali nemocnice. Zeměměřiči se vydávali i na nebezpečné výpravy do okolí, při kterých je doprovázeli vojáci. Druhá skupina vědců, většinou přírodovědci, studenti a umělci, se vydali do města [[Rosetta]], kde se žilo daleko pohodlněji něž v Alexandrii. Zde sbírali a pozorovali ptáky, hmyz a rostliny, měřili a kreslili stavby a sochy, pitvali [[mumie]] a někteří se učili [[Arabština|arabsky]]. Potopením francouzských lodí v [[Abukirký záliv|Abukirském zálivu]] přišli vědci o většinu svých přístrojů, ale [[Nicolas-Jacques Conté]] se snažil tyto předměty znovu vyrobit z místních zdrojů a úspěšně pracoval i pro armádu - vyráběl střelný prach, barviva, sklo, ocel, tkaninu a založil mlýny a pekárny, v nichž pekl chléb pro vojáky.
=== Egyptský institut ===
[[Soubor:Gaspard Monge.jpg|thumb|Gaspard Monge, první předseda Egyptského institutu]]
22. 8. 1798 byl v Káhiře, v prostorách bývalého [[mamlúci|mamlúckého]] [[harém]]u, založen francouzskými vědci [[Egyptský institut]] <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 71</ref>. Ustavující schůze tohoto vědeckého sdružení se zúčastnilo pouhých patnáct osob, jelikož zbývající vědci ještě do Káhiry nedorazili. Předsedou se stal [[Gaspard Monge]] a [[Napoleon Bonaparte]] obdržel funkci místopředsedy <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 72</ref>. V budově institutu byla v průběhu času umístěna knihovna, muzeum, laboratoře, observatoř, tiskárna a v zahradách zoologická zahrada, kterou vytvořil [[Geoffroy Saint-Hilaire]]. 24. 12. [[1798]] se Napoleon vydal v doprovodu svých oblíbených vědců na cestu do [[Suez]]u, kde chtěl prozkoumat okolí tohoto města a prověřit možnost, zda by tu nebylo možné vybudovat průplav mezi [[Středozemní moře|Středozemním]] a [[Rudé moře|Rudým mořem]]. Inženýři však došli k mylným závěrům a možnost vybudování takového průplavu nakonec zavrhli (průplav byl vybudován až v 19. století). V červenci [[1799]] se uskutečnil jeden z největších francouzských objevů v Egyptě, když byla při opravě staré křižácké pevnosti objevena [[Rosettská deska]]. Po útěku Napoleona Bonaparta z Egypta se změnilo vedení Egyptského institutu, jelikož s Napoleonem uprchl v létě [[1799]] i dosavadní předseda institutu Gaspard Monge. Novým předsedou se stal [[Joseph Fourier]]. Jakmile pominul první šok z Bonapartova útěku, vrátili se učenci ke svým sběratelským, kategorizačním a topografickým povinnostem.
=== Počátky archeologie ===
Posledním úkolem, kterým Napoleon pověřil své vědce krátce před tím, než je opustil, byl průzkum starověkých památek v jižním Egyptě – [[Asuán]], [[Théby]], [[Karnak]]. [[Archeologie]] a [[egyptologie]] v dnešní podobě ještě neexistovaly a právě Napoleonovi učenci v Egyptě napomohli vzniku těchto nových věd. Ještě před zkoumáním v jižním Egyptě studovali pečlivě památky v Alexandrii, Káhiře a jejich okolí. Zkoumání starověkých staveb nebylo vždy jednoduché, jelikož mnohé z nich byly až po strop zasypané pouštním pískem a místní obyvatelstvo do těchto stropů vyvrtávalo díry a používalo je pak jako otvory pro vhazování odpadků. Řada staroegyptských chrámů byla také z náboženských důvodů záměrně znesvěcena a poničena [[muslim]]y a [[koptský křesťan|koptskými křesťany]].
=== Odchod z Egypta ===
Po zavraždění generála Klébera v roce [[1800]] se začala situace vyvíjet pro Francouze velmi nepříznivě, a tak se začali vojáci i vědci stahovat z vnitrozemí do [[Alexandrie]], která byla následně obležena [[Turci|Turky]] a [[Britové|Brity]]. V Alexandrii pak stále častěji docházelo ze strany francouzských vojáků k projevům nenávisti vůči vědcům <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 204</ref>. Vojáci se domnívali, že vědci vlastní nějaké objevené poklady, a tak je napadali a drancovali jim jejich zavazadla, v nichž se ale většinou nacházel jen vědecký materiál a sbírky hmyzu či třeba nerostů. Vědci tak měli z vlastních vojáků stále větší strach a ti zase vědce považovali za darmožrouty a příčinu všech nesnází <ref>Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 200</ref>. Po francouzské kapitulaci 31. 8. [[1801]] se vědci začali pomalu vracet zpět do Francie, kam mnozí dorazili až v průběhu roku [[1802]]. Ze 151 vědců, kteří v roce [[1798]] přijeli do Egypta, jich 31 zemřelo v této zemi, nebo krátce po návratu do vlasti.
=== Encyklopedie ===
[[Soubor:Rosetta Stone.JPG|thumb|Rosettská deska]]
Většinu sbírek, exponátů a vědeckých poznámek se podařilo přepravit do [[Francie]], ale ty nejvzácnější kousky zabavili Britové – např. [[Rosettská deska|Rosettskou desku]], která je dodnes uložena v [[Britské muzeum|Britském muzeu]]. Ti vědci, kteří všechny útrapy přežili a vrátili se domů, posléze společně vytvořili obsáhlou třiadvacetisvazkovou encyklopedii Egypta ''La Description de l´Egypte'' (''Popis Egypta''). Mezi významnými vědci, kteří se výpravy do Egypta zúčastnili, byli mimo jiné:
Řádek 62:
* [[Claude Louis Berthollet]] – chemik, organizátor vědecké části expedice.
* [[Joseph Fourier]] – matematik a fyzik. Druhý předseda Egyptského institutu. Při pozorováních v Egyptě vznikly základy jeho pozdějšího díla ''Analytická teorie tepla''.
* [[Dominique-Vivant Denon]] – polyhistor, výtvarník, diplomat, spisovatel, cestovatel, archeolog. Po návratu z Egypta vydal úspěšnou knihu ''Cesty po Horním a Dolním Egyptě'' a stal se prvním ředitelem muzea v [[Louvre|Louvru]].
* [[Étienne Geoffroy Saint-Hilaire]] – [[mineralog]] a [[zoolog]], autor teorie o jednotě života, na kterou později navázal [[Charles Darwin]]. V Egyptě se specializoval na [[ichtyologie|ichtyologii]]. Zabýval se také [[archeologie|archeologií]].
* [[Marie Jules César Savigny]] – [[botanik]] a zoolog. V Egyptě se věnoval převážně [[entomologie|entomologii]] a také archeologii.
Řádek 76:
Napoleonovo tažení skončilo neúspěchem, ač během něho Napoleon neprohrál ani jednu bitvu. Tato porážka nezabránila Francouzům vyhrávat v Evropě, a proto neměla valný význam. Na druhou stranu francouzští vědci, kteří byli s Napoleonem, hodně zjistili o starém i novém Egyptě.
 
== Reference ==
<references/>
 
== Literatura ==
* Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, BB/art s.r.o. 2009, ISBN 978-80-7381-659-9
 
Řádek 88:
* [[Francouzské revoluční války]], [[napoleonské války]]
* [[Horatio Nelson]]
 
 
[[Kategorie:Dějiny Egypta]]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Napoleonovo_tažení_do_Egypta_a_Sýrie“