Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 328 bajtů ,  před 7 lety
m
bez shrnutí editace
 
Po vyučení u Giulianiho asi odešel z Vídně a jeho cesta pokračovala do [[Itálie]], možná navštívil [[Florencie|Florencii]], [[Řím]] a [[Benátky]], protože jinak Donnerova samostatná tvorba jde velmi těžko vysvětlit. Jiní odborníci vidí spíše v jeho tvorbě vliv francouzského umění a možná podnikl cestu do [[Paříž|Paříže]]. Záhadou totiž zůstává, kde se naučil tak dobré kovolitecké práci s olovem, protože toto se nemohl naučit v Guilianiho dílně ani v Itálii. Olovo se jako materiál poprvé použil v rozsáhlejších plastikách v parku ve [[Versailles]] jako náhrada drahého bronzu. Později se tato technika rozšířila do jiných zemích jako do španělského [[La Granja]] nebo německém [[Nymphenburg|Nymphenburgu]] v [[Mnichov|Mnichově]]. Tedy se Donner asi nemusel naučit této dovednosti ve Francii, ale i u dvorního sochaře [[Guillielmo de Grof|Guillielma de Grof]], který působil v Mnichově a je více pravděpodobné, že studoval zde.
[[File:Salzburg Schloss Mirabell Engelsstiege 01.jpg|thumb|Zámekleft|Interiér zámku Mirabell]]
 
Roku 1715 je opět ve Vídni, kde si vzal za ženu [[Eva Alžběta Prechtlová|Evu Alžbětu Prechtlovou]]. Až roku 1725 získává významnější objednávku pro [[Salzburg]]. Od jeho svatby není známo, zda něco vytvořil mimo terakotové ''Piety'' z roku 1721, která se nachází v [[Národní galerie v Praze|Národní galerii v Praze]]. Koncem roku 1725 se Donner přestěhoval do Salzburgu, kde uzavřel smlouvu na vytvoření jedenácti nadživotních soch pro zámek [[Mirabell]], který byl letním sídlem arcibiskupa [[František Anton Harrach|Františka Antona Harracha]]. Sochy byly umístěny do výklenků nového reprezentačního sálu a pomáhal mu s nimi jeho spolupracovník, vídeňský sochař [[Jakub Schletterer]]. Roku 1726 uzavřel opět smlouvu o vytvoření čtyř soch dětí (putti) pro zábradlí schodiště podle jeho návrhů a modelů. Jediným signovaným dílem umělce je socha [[Paris (mytologie)|Parida]], vytvořená v nadživotní velikosti a nachází se v nice na hlavním schodišti.
[[File:Salzburg Schloss Mirabell Engelsstiege 01.jpg|thumb|Zámek Mirabell]]
 
Ještě téhož roku se snažil dostat místo v salzburské mincovně, kde setrval jen krátký čas, kvůli neshodám se spolupracovníky. Zachovalo se několik mincí a medailí s vyobrazením portrétů arcibiskupa [[František Antonín Harrach|Františka Antonína Harracha]] a arcibiskupa [[Leopold Anton Firmian|Leopolda Antona Firmiana]]. V roce 1727 ještě dostal objednávku z Mnichova na vytvoření pamětní medaile kurfiřta [[Karel Albrecht|Karla Albrechta]] a pracuje i v tomto roce v [[Linec|Linci]] pro bratra salzburského arcibuskupa, [[Jan Josef Harrach|Jana Josefa Harracha]]. V Linci vytvořil nadživotní sochu [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]] pro rodovou kapli vedle kostela. Donner se poté vrací zpět do Vídně, ale záhy přijímá pozvání od [[Ostřihom|ostřihomského]] arcibiskupa a uherského primase [[Imrich Esterházy|Imricha Esterházyho]] do [[Bratislava|Bratislavy]].
 
 
== Donnerova tvorba v Bratislavě ==
Jeho přesný příchod do Bratislavy není jistý. Předpokládá se, že přišel na [[Slovensko]] okolo roku 1729 ze Salzburgu, protože roku 1728 pracoval ještě pro salzburskou mincovnu. Jediný archivní záznam se zachoval z roku 1731, kdy je zde uvedeno, že zde měl už velmi prosperující dílnu. Z toho vyplývá, že tu musel už delší dobu být. Zatím ještě není také jisté, kdo doporučil arcibiskupovi mladého sochaře, jehož tvorba nebyla v té době skoro známá.
[[File:Kaplnka sv. Jána Almužníka03.jpg|thumb|left|Kaple sv. Jana Almužníka]]
 
První jeho velkou prací pro arcibiskupa byla výzdoba kaple sv. [[Jan Almužník|Jana Almužníka]] při [[Katedrála_svatého_Martina_(Bratislava)|dómu sv. Martina]]. V kapli měly být uloženy v oltáři relikvie světce, ale rovněž měla být pohřební kaplí pro I. Esterházyho. Arcibiskup se nechal při stavbě inspirovat vzory pohřebních kaplí, které se nacházely v Římě. Pro výzdobu kaple byly použity dva druhy mramoru - z [[Insbruck|Innsbrucku]], Benátek a pro vytvoření sochy arcibiskupa Donner použil mramor kararský. Před vytesáním soch Donner ještě pracuje ve Vídni na modelech. [[File:Kaplnka sv. Jána Almužníka03.jpg|thumb|Kaple sv. Jana Almužníka]]
 
Kaple sv. Jana Almužníka se nachází v závěru boční kaple dómu a vstup je tvořen reprezentačním portálem, který pokrývá řasený závěs přidržovaný andílky a nahoře je umístěna volutová kartuš s nápisem. Oltář se nachází naproti vchodu v [[Nika|nice]] při východní stěně kaple. Hlavním motivem je zde stříbrná truhla s relikviemi, při které stojí dva andělé v nadživotní velikosti na soklech. Truhla stojí na vysokém podstavci, nad kterým se rozpíná [[Drapérie|drapérie]] s korunou ve vrcholu, vytvářející [[Baldachýn|baldachýn]], jehož dolní část drapérie je prodloužena pod truhlou a padá dolů k oltáři. [[File:Kaplnka_sv._Jána_Almužníka01.jpg|thumb|Reprezentační vstup do kaple sv. Jana Almužníka]] Další konce baldachýnu drží smuteční andělé po stranách. U jejich nohou jsou na volutových výběžcích [[Tabernákulum|tabernáklu]] umístěny figury pololežících puttů s biskupskými atributami - berla a mitra. Na predelle oltáře se nachází bronzové reliéfy, které byly původně pozlacené. Zobrazují scény s pašijovými výjevy, zleva doprava: Bičování, [[Ježíš Kristus|Kristus]] na hoře Olivetské, Nesení kříže, Pieta (ústřední motiv), Vztyčování kříže, Kladení do hrobu a Korunování trním. ''Socha Imricha Esterházyho'' je umístěna v nice po pravé straně oltáře. Arcibiskup klečí na volutovém klekátku z červeného mramoru, je oblečen v kněžském ornátě a vedle nohou mu leží kněžská koruna. Postava je mírně nakloněná dopředu a hlavu má pokorně skloněnou - zbožně se modlí k oltáři sv. Jana Almužníka. Tvář donátora je reálným portrétem a je měkce modelována. Do kaple byly slavnostně přeneseny ostatky sv. Jana Almužníka 28. října 1732.
[[File:Kaplnka_sv._Jána_Almužníka01.jpg|thumb|Kaple sv. Jana Almužníka]]Další konce baldachýnu drží smuteční andělé po stranách. U jejich nohou jsou na volutových výběžcích [[Tabernákulum|tabernáklu]] umístěny figury pololežících puttů s biskupskými atributami - berla a mitra. Na predelle oltáře se nachází bronzové reliéfy, které byly původně pozlacené. Zobrazují scény s pašijovými výjevy, zleva doprava: Bičování, [[Ježíš Kristus|Kristus]] na hoře Olivetské, Nesení kříže, Pieta (ústřední motiv), Vztyčování kříže, Kladení do hrobu a Korunování trním. ''Socha Imricha Esterházyho'' je umístěna v nice po pravé straně oltáře. Arcibiskup klečí na volutovém klekátku z červeného mramoru, je oblečen v kněžském ornátě a vedle nohou mu leží kněžská koruna. Postava je mírně nakloněná dopředu a hlavu má pokorně skloněnou - zbožně se modlí k oltáři sv. Jana Almužníka. Tvář donátora je reálným portrétem a je měkce modelována. Do kaple byly slavnostně přeneseny ostatky sv. Jana Almužníka 28. října 1732.
 
Roku 1734 vyhotovil z kararského mramoru nadživotní sousoší Apoteózy [[Karel VI.|Karla VI.]] pro zámek objednavatele G. W. Kirchnera z [[Breitenfurt_bei_Wien|Breitenfurte u Vídně]]. Karla VI. vystihl jako římského vojevůdce s trofejemi (Turků a Francouzů), na kterých stojí a po boku se nachází figura okřídlené Fámy.
Nejnáročnějším a největším dílem, který dělal sochař pro Imricha Esterházyho, bylo vytvoření hlavního oltáře pro dóm sv. Martina. Před Donnerovým oltářem zde stál starý gotický, ten už ale nevyhovoval pojetím a době. Arcibiskup si téma sv. Martina vybral záměrně, ne jen kvůli zasvěcení dómu. Hlavním důvodem byla jeho role církevního hodnostáře, mecenáše a dalším důvodem byla politika. V 19. století bohužel padl za oběť puristickému chápání té doby a restaurátoři ho až na pár děl zničili. Roku 1867 ho nahradili nevýznamným negotickým oltářem. Ponechali jen Donnerovy sochy, s kterými ale také zacházeli nešetrně. Sousoší sv. Martina stálo chvíli na volném prostranstvím před dómem. Až v období neobaroka bylo dílo oceněno a ve 20. století bylo dílo opět umístěno do dómu. V 19. století odkoupilo Národní muzeum v [[Budapešť|Budapešti]] sochy andělů a tím byla díla zachráněná před zkázou. Sochy se poté roku 1984 dostaly do Maďarské národní galerie.18 Podobu oltáře známe dnes jen z dochované fotografie, která byla pořízena před rokem 1867 nebo z grafických vyobrazení.
 
[[File:Kaplnka sv. Jána Almužníka02.jpg|thumb|left|Interiér kaple sv. Jana Almužníka]]
Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil horoku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem [[Zigmund Berényi|Zigmundem Berényi]]. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístněni na soklech při stěnách [[Presbyterium|presbyteria]]. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je sousoší sv. Martina. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.
 
Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil horoku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem [[Zigmund Berényi|Zigmundem Berényi]]. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístněni na soklech při stěnách [[Presbyterium|presbyteria]]. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je ''sousoší sv. Martina''. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.
 
[[File:Pozsonyi Sz Marton Dom-Donner szobor1.jpg|thumb|Sousoší sv. Martina]]
 
Mimo prací pro bratislavský dóm vytvořil Donner ještě čtyři plastiky z olova – Žena s hadem, Pan a Syrinx, Venuše Kallypigos a Bacchantka. Dnes se všechny nachází v bratislavském Městském muzeu. V dílech bylo zpracováno mytologické téma a je možné předpokládat, že plastiky byly určené některého příslušníka šlechty z Bratislavy.
Podle kronikářů měla být dolní část oltáře z červeného mramoru, sochy andělů a světců z tvrdého kamene mramorované bílým štukem. Postavy puttů a Boha Otce mohly mít vytvořené kostry ze železa potaženou sádrou - z té měla být i oblaka.
Oltář v Marianke čekal stejný osud jako hlavní oltář dómu sv. Martina. Byl v 19. století zničen díky puristickým názorům té doby. Roku 1877 zůstala jen z celého oltáře na místě soška Madony. Obě sochy světců byly špatně zrestaurovány a přemístěny před vchod kaple Milosti. Sochy byly opět zrestaurovány roku 1978 a nacházejí se ve [[Slovenská národní galerie|Slovenské národní galerii]].
 
 
==Vídeňská tvorba a závěrečná práce v Gurku==
Posledním významnějším dílem, které vytvořil ještě v Bratislavě je studna Providencie na náměstí Neumarktu (Moučném trhu) ve Vídni. Roku 1737 se zapojil do soutěže o návrh kašny s italským sochařem Lorenzem Mattiellim, který pro ni vytvořil kamenné sousoší. Magistrát se rozhodl pro jejo návrh, který přislíbil odlít ze slitiny olova a [[cín]]u.[[File:Providentiabrunnen 01.jpg|thumb|Studna Providencie]]
[[File:Gurk Dom Kreuzaltar Pietá 21022007 02.jpg|thumb|left|Oltář sv. Kříže v dóme v Gurku]]
Fontána měla mít oválný bazén a měla být zde jen socha Providencie (Prozřetelnosti), kterou by obklopovaly čtyři putti držící každou jinou rybu - charakteristika toku Dunaje. Začátkem roku 1739 se podařilo Donnerovi přesvědčit radní, aby kašna byla doplněna dalšími sochami alegorií řek, které se vlívají do Dunaje - Traun, Enns, Ybbs a Morava. Providencie je znázorněna jako antikizující ženská postava, která drží v jedné ruce štít s dvojitou tváří boha Januse a v druhé drží hada. Řeku [[Ybbs]] a [[Morava (řeka)|Moravu]] ztvárnil jako ležící nymfy na obrubníku kašny. Sochu řeky [[Traun]] reprezentuje mladík, který se snaží přelézt obrubník kašny a řeku [[Enns]] představuje sedící stařec, opírající se o skálu.
Fontána byla slavnostně odhalena 4. prosince 1739. Byl to první případ v době baroka, kdy uprostřed důležitého náměstí umístnili sochařské dílo, které nemělo sakrální ráz. Dnes se sochy nachází ve sbírkách Rakouské galerie a na místě jsou bronzové kopie.
 
V těchto letech získal i titul „královský komorní sochař“ a díky tomu dostával daleko větší množství zakázek. Své nejlepší dílo vytvořil roku 1740 pro dóm v [[Gurk|Gurku]]. Objednavatelem díla byl probošta Kochler. Donner měl pro dóm vytvořit ''oltář sv. Kříže'', který je umístěn uprostřed lodi dómu. Na oltářním stole spočívá scéna Piety s velkým andělem. Ten podepírá postavu Panny Marie a okolo nich na volutách leží malí andílci. Kompozice je ve tvaru pyramidy a hlavní diagonálou díla je Kristovo tělo. Na tomto díle s ním pracovali jeho pomocníci. Ti také dodělali reliéfy pro kazatelnu, podle jeho návrhů.
 
 
Gurská Pieta se stala poslední prací Georga Raphaela Donnera, který zemřel 15. února 174
 
 
==Literatura==
32

editací