Otevřít hlavní menu

Změny

Locarnské dohody

Přidán 1 bajt, před 6 lety
Pozadí
== Pozadí ==
Mezinárodní situace po [[Rúrská krize|rúrské krizi]], vycházející z okupace [[Porúří]], znamenala pro [[Výmarská republika|Německo]] jakožto poraženou velmoc [[první světová válka|první světové války]] vzhledem k přijetí [[Dawesův plán|Dawesova plánu]] posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve [[velmoc]]enské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak [[Třetí Francouzská republika|Francie]] se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota [[Spojené království|Velké Británie]] podepsat [[Ženevský protokol]], což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.
 
Německo podalo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] [[9. únor|9. února]] [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na [[Rýn]]u po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz pozdější [[Briand-Kelloggův pakt]]). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.