Sébastien Le Prestre de Vauban: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
ArthurBot (diskuse | příspěvky)
m Robot opravil přesměrování na Války o dědictví španělské - Změněn(y) odkaz(y) na Válka o španělské dědictví
Řádek 26:
== Ve službách krále Slunce ==
[[Soubor:Le Brun - Vauban.jpg|thumb|left|150px|[[Hyacinthe Rigaud]]: Sébastien Le Prestre de Vauban. Na portrétu je velmi dobře patrná jizva na levé líci po zranění, které utrpěl při obléhání města Douai.]]
Do služby v královské armádě byl de Vauban přijat opět k burgundskému pěšímu pluku, ovšem tentokrát v hodnosti [[poručík]]a. Ke konci roku 1653 se vrátil do víru občanské války jako pobočník tehdy nejvýznamnějšího francouzského fortifikačního odborníka [[rytíř]]e [[Louis Nicolas de Clerville|Louise Nicolase de Clerville]]. Společně se účastnili opětovného obléhání španělské posádky pevnosti [[Sainte–Ménehould]], při kterém de Vauban znova utrpěl zranění. Po ukončení obléhání, ve svých 22 letech, velel ženistům, kteří byli pověřeni opravami dobyté pevnosti.<ref>Brice, s. 99.</ref> Posléze se s rytířem de Clerville účastnil obléhání města [[Stenay]], při němž byl zraněn střelou z [[Mušketa|muškety]]. [[3. květen|3. května]] [[1655]] byl za své zásluhy jmenován královským inženýrem. V témže roce se účastnil obléhání pevností [[Landrecies]], [[Condé–seur–ľEscaut]] a [[Saint Ghislain]].<ref>Kupka s. 293.</ref> Za příkladné plnění svých povinností i při těchto vojenských operacích byl kardinálem Mazarinem povýšen do hodnosti [[Kapitán|kapitána]]. Počtvrté byl raněn v roce [[1657]] při obléhání pevnosti [[Montmédy]]. Od [[30. červenec|30. července]] do [[21. září]] [[1658]] byl pověřen samostatným řízením veškerých obléhacích prací pevností [[Gravelines]], [[Oudenaarde]] a [[Ypry]]. Po podepsání francouzsko–španělského míru v roce [[1659]], se v letech [[1661]] – [[1662]] věnoval likvidaci opevnění města [[Nancy]]. Následně byl se svou jednotkou převelen do [[Pikardie]]. V tomto mírovém období se [[25. březen|25. března]] [[1660]] oženil se svou sestřenicí Jeanne d'Aulnay. Mezi lety [[1644]] – [[1666]] byl pověřen opevňováním města [[Breisach]].<ref>Kupka, s. 392 – 393.</ref>
 
V roce [[1667]], po vypuknutí tzv. [[Devoluční válka|devoluční války]], velel pod dohledem krále obléhání pevností [[Douai]], [[Tournai]] a [[Lille]]. Při obléhání města Douai byl raněn do tváře. Toto zranění bylo příčinou tmavé jizvy na levé líci. Při obléhání Lille byl králem povýšen do hodnosti poručíka gardy (tato hodnost se rovnala hodnosti plukovníka v řádných jednotkách) a po pádu pevnosti byl pověřen výstavbou její [[Citadela|citadely]]. Roku [[1688]] se stal městským [[guvernér]]em. Práci na citadele a městském opevnění se věnoval další tři roky, přičemž se podílel na opravách i jiných Francouzi dobytých měst.<ref>Kupka, s. 393 – 394.</ref>
 
Při další válce s [[Holandsko|Holandskem]] a jeho spojenci, která vypukla v roce [[1672]] a skončila v roce [[1678]], velel gardový poručík de Vauban v roce 1672 obléhání pevností [[Orsoy]] a [[Duisburg]], v roce [[1673]] [[Maastricht]]u a v roce [[1674]] obléhání [[Besançon]]u a [[Dôle]].<ref>Kupka, s. 394.</ref> [[30. srpen|30. srpna]] téhož roku byl povýšen do hodnosti [[Brigádní generál|brigádního generála]]. Dále úspěšně završil obléhání pevností [[Dinant]], [[Huy]] a [[Limburg|Limbourg]]. O rok později mu podlehly Condé–seur–ľEscaut, [[Bouchain]] a [[Aire–ser–la–Lys]]. U poslední jmenované fortifikace byl opět raněn, tentokrát na ruce. Zranění mu vyneslo hodnost [[Generálmajor|generálmajora]]. V roce [[1677]] obléhal pevnosti [[Valenciennes]], [[Cambrai]] a [[Saint Guillain]]. Po smrti rytíře de Clerville se dne [[4. srpen|4. srpna]] [[1678]] stal generálním komisařem pevností (''Commissaire général des Fortifications'').<ref>Kupka, s. 392 – 393.</ref> V tomto roce se ještě zmocnil [[Gent]]u a [[Ypry|Yper]]. V průběhu války vypracoval pro Ludvíka XIV. zprávu (''Mémoire des places frontiéres de Flandre qu’il faudrait fortifier pour la surete de l’obéissance du roi''), ve které navrhoval novou koncepci obrany severních hranic Francie, která spočívala ve výstavbě nových a zdokonalení některých starých pevností, které by stály ve dvou liniích (tzv. ''pré carré'') po třinácti. První linie se měla táhnout od Dunkerque k Dinantu a měla být navíc posílena dvěma bastionovými fortnami (úsek obranného pásma mezi špicemi [[bastion]]ů), druhá od [[Gravelines]] k [[Meziéres]]. Tuto koncepci po konci války a změně hranic v důsledku [[Nijmegenský mír|nijmegenského míru]] ještě rozšířil návrhem (''Mémoire sur les places de la nouvelle frontiére'') výstavby pevností na hranicích Francie a Španělska v oblasti [[Franche-Comté]], [[Provence]] a [[Roussillon]]u. Oba ambiciózní projekty francouzský král schválil a Vauban začal s jejich realizací v roce [[1680]].<ref>Kupka, s. 394 – 396.</ref>
 
[[Soubor:Vaubaninvalides01.JPG|thumb|right|150px|Vaubanův pomník v pařížské invalidovně.]] Při dalším válečném konfliktu, tzv. [[Válka reunií|válce reunií]] ([[1683]] – [[1684]]), velel generálmajor Vauban obléhání pevnosti [[Kortrijk|Courtroi]] a města [[Lucemburk]]u. Po uzavření míru se opět velmi činorodě věnoval přestavbě i budování nových opevnění a výstavbě nových civilních objektů. Na počátku [[Devítiletá válka|války s Augšpurgskou ligou]] [[1688]] – [[1697]], byl dne [[24. srpen|24. srpna]] 1688 před útokem na pevnost Philippsburg povýšen do hodnosti [[generálporučík]]a. Do konce roku ještě stačil dobýt [[Mannheim]] a [[Frankenthal]]. Následně prováděl inspekci v dolních [[Vlámsko|Flandrech]], přičemž onemocněl [[Malárie|malárií]] a byl nucen odjet na léčení. Na bojiště se vrátil až v roce [[1691]] a záhy po svém návratu se zmocnil pevnosti [[Mons]]. V roce [[1692]] velel obléhání pevnosti [[Namur]], kde změřil své síly s holandským inženýrem [[Menno van Coehoorn]]em, který byl ve své době stejně uznávaným odborníkem v oboru vojenského stavitelství jako jeho francouzský současník a pevnost vybudoval.<ref>Duffy, s. 178.</ref> Po jejím pádu se Vauban celé tři roky intenzivně věnoval přestavbě namurských fortifikací, přesto bylo město spojenci, v čele s Coehoornem, v roce [[1695]] dobyto zpět. Do konce války stačil markýz de Vauban ještě úspěšně završit obléhání pevností [[Charleroi]] a Ath. Po skončení konfliktu, zahájil v roce [[1699]] stavbu svého vrcholného díla, pevnosti [[Neuf–Brisach]].<ref>Kupka, s. 396 – 398.</ref>
 
Do výčtu válek, kterých se markýz de Vauban zúčastnil, patří i [[Válka o španělské dědictví|Války o dědictví španělské]] [[1701]] – [[1714]]. V jejich průběhu byl [[14. leden|14. ledna]] [[1703]] povýšen do hodnosti maršála Francie. V tomto roce ještě řídil poslední obléhání ve svém životě a to pevnosti [[Breisach]]. [[2. únor]]a [[1705]] z něj král učinil rytíře [[Řád svatého Ducha|řádu Svatého Ducha]], načež [[18. červen|18. června]], kvůli pokročilému věku, odešel do výslužby. Zemřel [[30. březen|30. března]] 1707 ve svém domě v Paříži, stojícím v ulici St. Vincent (dnešní ulice sv. Rocha), na zápal plic.<ref name=i>Kupka, s. 399.</ref> De Vaubanovy ostatky byly převezeny do jeho zámku v Bazoches–du–Morvan, který získal roku [[1675]] díky [[Subvence|subvencím]] Ludvíka XIV. Pochován byl na svém panství, ale za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] byly jeho ostatky při řádění lůzy vysypány z olověné rakve, která byla použita na výrobu střeliva, a zachovala se pouze schránka s de Vaubanovým srdcem, která byla uložena v [[kostel]]e [[Hilarius z Poitiers|svatého Hillaire]]. Odtud ji nechal [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] v roce [[1804]] převést do [[Paříž]]e a [[26. květen|26. května]] [[1808]] slavnostně uložit v alabastrovém[[alabastr]]ovém osáriu pod kupoli [[Invalidovna (Paříž)|invalidovny]].<ref name=i/>
 
Jeden z Vaubanových současníků o něm ve svých pamětech napsal:{{Citát|…byl nepatrný burgundský šlechtic, ale snad nejpoctivější a nejctnostnější člověk svého století, a těšil se pověsti nejlepšího odborníka v umění obléhacím a opevňovacím a přitom byl prostý, opravdový a skromný. Byl to člověk prostřední postavy, dosti zavalitý a výrazu silně válečnického, ale současně venkovského a obhroublého, ne-li přímo surového a sveřepého zevnějšku. Byl však na hony vzdálen těchto vlastností. Nebylo člověka mírnějšího, soucitnějšího, úslužnějšího a přitom uctivého, ač postrádal uhlazenosti. Co nejúzkostlivěji šetřil životy lidí a vyznačoval se mužností, jež sobě všechno odpírala a rozdával vše jiným. Je nepochopitelné, že člověk tak přímý a otevřený, neschopný se propůjčit k čemukoliv nesprávnému nebo špatnému, si mohl do takové míry získat přátelství a důvěru pana de Louvois a krále.|Louis de Rouvroy, kníže de Saint-Simon<ref>{{Citace monografie | příjmení = de Rouvroy de Saint-Simon | jméno = Louis | odkaz na autora = | titul = Paměti | překladatelé = Josef Kopal | vydavatel = SNKLHU | místo = Praha | rok = 1959 | isbn = | kapitola = | strany = 73 – 74 | jazyk = česky}}</ref>|200}}