Don DeLillo: Porovnání verzí

V roce [[2011]] se zúčastnil jako jeden z hostů zúčastnil Festivalu spisovatelů Praha.<ref name="pwf">http://www.pwf.cz/archivy/autori/don-delillo/cz/</ref>

Soudobými kritiky je Don DeLillo označován za jednu z hlavních postav literární [[Postmoderna|postmoderny]]. Sám DeLillo se zmínil, že největší vliv na jeho tvorbu a vývoj má „abstraktní expresionismus, zahraniční filmy a jazz.". Mnoho DeLillových knih (zejména ''Bílý šum'') zesměšňuje akademický život a zkoumá témata nespoutaného [[konzumerismus|konzumerismu]], moderního intelektualismu, undergroundových konspirací, rozpadu a znovusjednocení rodiny a příslibu znovuzrození skrze násilí. V několika [[román]]ech DeLillo zkoumá zvětšující se viditelnost a efektivitu [[Terorismus|teroristů]] jako společenských hráčů a s tím související odsunutí toho, co nazývá tradiční rolí umělců (zejména spisovatelů) v sociálním diskurzu (romány ''Player'', ''Mao II'', ''Padající muž''). Dalším opakujícím se motivem v DeLillově díle je nasycení [[Hromadný sdělovací prostředek|masmédií]] a jejich role ve formování [[simulakrum|simulakra]], které slouží k vytržení události z kontextu a k jejímu pozměňování a k vypráznění jejího původního významu (''Podsvětí'', ''Bílý šum'', ''Padající muž''). Téma [[psychologie davu]] a kapitulace jednotlivců společné identitě rozebírá v několika románech (''Podsvětí'', ''Mao II'' a ''Padající muž'').

Mnoho anglicky píšících autorů jako např. [[Bret Easton Ellis]], [[Jonathan Franzen]] a [[David Foster Wallace]] označilo DeLilla jako svou inspiraci. Literární kritik [[Harold Bloom]] jej označuje za jednoho z hlavních amerických romanopisců své doby, společně s [[Thomas Pynchon|Thomasem Pynchonem]], [[Philip Roth|Philipem Rothem]] a [[Cormac McCarthy|Cormakem McCarthym]], i když Bloom zpochybňuje klasifikaci DeLilla jako postmoderního spisovatele. Na dotaz, zdali s tímto označením souhlasí, DeLillo odpověděl: „Nereaguji. Ale raději nejsem škatulkován. Jsem spisovatel, tečka. Americký spisovatel."