Madame de Maintenon: Porovnání verzí

'''Madame de Maintenon'''. Původním jménem '''Françoise d´Aubigné''', provdaná '''paní Scarronová''', '''markýza de Maintenon''' ([[28. listopad]] [[1635]] ve vězení v [[Niort]]u – [[15. duben]] [[1719]], [[Saint-Cyr]]). Milenka francouzského krále [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] a s největší pravděpodobností také jeho druhá manželka (přísně utajený sňatek se měl uskutečnit někdy v letech [[1683]] nebo [[1684]]).

Narodila se jako Françoise d´Aubigné. Její otec, [[Constant d´Aubigné]], náležel k drobné šlechtě v [[Poitou]] a byl synem básníka a jednoho z čelných představitelů francouzských [[hugenot]]ů [[Agrippa d´Aubigné|Agrippy d´Aubigné]]. Constant d´Aubigné vedl dobrodružný život, opakovaně se ocital ve vězení a jeho otec ho nakonec vydědil. V roce [[1627]] se Constant d´Aubigné oženil s dcerou ředitele věznice, v jejíchž zdech si zrovna odpykával další trest, s mladičkou Jeane Cardilhac. Ta svého nezvedeného manžela milovala, měla s ním nejprve dva syny a věrně ho následovala během dalšího vězeňského trestu – tehdy se jim 28. 11. [[1635]] ve vězení v [[Niort]]u narodila dcera Françoise. Stejně jako její dva starší bratři byla i Françoise svěřena do výchovy své [[protestantství|protestantsk]]é tety Luisy-Arthémise de Villet a následujících sedm let strávila na jejím zámku [[Mursay]]. V roce [[1642]] si rodiče své děti vyzvedli, odvezli do [[Paříž]]e a odtud v roce [[1645]] na ostrov [[Marie-Galante]] v [[Malé Antily|Malých Antilách]], kde měl Constant d´Aubigné převzít úřad [[guvernér]]a. Po strastiplné cestě přes oceán, při němž malá Françoise málem zemřela, dorazila rodina na ostrov, kde se následně zjistilo, že úřad guvernéra je již obsazený. Rozlícený Constant d´Aubigné se vrátil do [[Francie]], zde zřejmě se stížností nepochodil a vydává se na cestu do [[Turecko|Turecka]], během níž náhle umírá v roce [[1647]] v [[Orange]]. Po dvou tvrdých letech pobytu na Malých Antilách se chudá vdova se třemi dětmi vrací zpět do Francie. Cítí se fyzicky i psychicky vyčerpaná a své dvě děti (syn Constant mezitím zemřel) předává zpět do péče své švagrové na zámek Muray. Françoise je šťastná, že může žít znovu u milované tety a nemusí nadále snášet přísně [[katolík|katolickou]], bezcitnou a nelaskavou výchovu své matky. V té chvíli se ale přihlásila další příbuzná, prateta z matčiny strany, a vznesla nárok na výchovu malé Françoise. Tato příbuzná, paní de Neuillant, dvorní dáma [[regent]]ky [[Anna Rakouská|Anny Rakouské]], nesnesla pomyšlení, že její praneteř je vychovávána v protestantském duchu a nechala ji přemístit do kláštera k [[uršulinky|uršulinkám]] v [[Niort]]u. Odmítla ale za její pobyt v klášteře zaplatit a tak Françoise po čase putovala přímo do domu paní de Neuillant v [[Paříž]]i. Zde žila v ponižujícím postavení chudé příbuzné, stala se přesvědčenou [[katolík|katoličkou]] a ve všem na slovo poslouchala paní de Neuillant, na níž byla finančně závislá.

Ve svých šestnácti letech se Françoise seznámila s proslulým básníkem [[Paul Scarron|Paulem Scarronem]], oblíbencem panstva z nejvyšších společenských kruhů. Tento muž byl v Paříži považován za jakousi kuriozitu - duchaplný, vtipný, úspěšný literát, ale fyzicky postižený, bez možnosti vlastního pohybu, groteskně pokroucený a upoutaný na kolečkové křeslo. Scarronovi se podařilo získat si důvěru mladé, krásné a inteligentní Françoise a mezi ní a básníkem postupně vznikl silný duchovní vztah. V roce [[1652]] si tak šestnáctiletá dívka bere o 25 let staršího, ochrnutého Paula Scarrona. Zda bylo manželství naplněno po tělesné stránce, není tolik důležité, podstatným faktem zůstává, že Scarron tímto sňatkem zachránil Françoise před smutným životem v [[klášter|klášteře]] nebo chudobě. Svou mladou ženu učil španělsky, italsky i latinsky a vzdělával ji i v otázkách všeobecných. V domě jejího manžela se pravidelně setkávali duchaplní hosté ze šlechtických kruhů a Françoise si mezi nimi brzy našla celou řadu přátel a obdivovatelů. Po osmi letech manželství [[Paul Scarron]] umírá a Françoise se znovu ocitá v těžké životní situaci, bez rodiny, bez majetku a s povinností splácet dluhy, které po jejím manželovi zůstaly. Najímá si pokoj v klášteře a odevzdává se osudu. Vlivní přátelé dělají vše pro to, aby se její životní úděl zlepšil a král [[Ludvík XIV.]] tedy uděluje vdově Scarronové [[renta|rentu]]. Françoise opouští [[klášter]], najímá si dům a přijímá komornou. Naváže vztah s [[Louis de Mornay, markýz de Villarceaux|Louisem de Mornay, markýzem de Villarceaux]], s nímž se ale po několika letech, v roce [[1664]], rozchází, když on s ní odmítne uzavřít sňatek, po němž Françoise touží. Přes své přátele, markýze d´Albret a jeho manželku, se Françoise seznamuje s milenkou krále Ludvíka XIV., [[madame de Montespan]]. Françoise udělá na madame de Montespan velký dojem svou skromností, vzděláním a inteligencí, proto jí nabídne možnost stát se vychovatelkou nemanželských dětí, které má madame de Montespan s [[Ludvík XIV.|Ludvíkem XIV.]]

 

Françoise Scarronová v roce [[1670]] bez váhání přijímá delikátní úkol a v přísném utajení pečuje o královy levobočky. Po narození druhého králova dítěte je zakoupen dům ve [[Vaugirard]], kde vychovatelka s dětmi žila celé dny. Francoise byla skromná, diskrétní, mlčenlivá a svěřené děti milovala, takže král i jeho milenka byli s jejími službami velmi spokojeni. V následujících letech se narodilo dalších pět dětí. Král Ludvík XIV. své manželské i nemanželské děti nesmírně miloval a pečoval o jejich blaho. Dům ve Vaugirard často navštěvoval. Zpočátku mu vychovatelka Françoise osobně příliš sympatická nebyla, ale rychle změnil názor, když jednoho dne neohlášen vstoupil nečekaně do domu a sledoval láskyplnou péči, kterou byly jeho děti zahrnuty. Klid, láska a bezpečí, které tu panovalo, udělaly na Ludvíka XIV. obrovský dojem.

 

V roce [[1675]] král zcela nečekaně povýšil vdovu Françoise Scarronovou na [[markýza|markýzu]] de Maintenon, čímž se jí odvděčil za její služby a zároveň tím zamezil dalšímu ponižování této ženy u dvora. Královo rozhodnutí vyvolalo údiv a objevily se první spekulace o tom, že král a Françoise, nyní markýza de Maintenon, jsou milenci. S největší pravděpodobností to v té době ještě pravda nebyla, jelikož za oficiální favoritku stále platila paní de Montespan. Není jisté, kdy přesně podlehla diskrétní markýza de Maintenon svodům krále, zřejmě to bylo někdy mezi lety [[1676]] a [[1680]]. V roce [[1678]] král ukončil vztah s madame de Montespan a navázal milostný poměr s [[Marie-Angelika de Fontanges|Marií-Angelikou de Fontanges]]. Zároveň se ale prohlubovaly i jeho city k markýze de Maintenon, kterou denně navštěvoval, vedl s ní dlouhé hovory a často ji žádal o radu. V roce [[1680]] už král zahrnul markýzu de Maintenon svou přízní a poctami zcela nepokrytě, takže všem u dvora bylo jasné, že právě tato žena je nástupkyní madame de Montespan. Pro markýzu de Maintenon vytvořil král nový úřad a jmenoval ji druhou dámou (dame d´atour), čímž ji zbavil dosavadní služby a osvobodil od podřízenosti na madame de Montespan. U dvora nepřišli zkrátka ani blízcí přátelé markýzy de Maintenon a ona se jim tak konečně mohla odvděčit za vše dobré, co pro ni kdy učinili. Markýza nezpychla, chovala se dál skromně, uměřeně, důstojně a zdrženlivě, takže u většiny dvorské a prostopášné šlechty příliš oblíbená nebyla. Přiměla také svého milence Ludvíka XIV. k tomu, aby se opět sblížil se svou manželkou, za což jí byla královna vděčná. Rodinná pohoda netrvala dlouho, v roce [[1683]] královna [[Marie Tereza Habsburská (1638)|Marie Tereza]] zemřela, což se krále nijak zvlášť nedotklo. Ludvík XIV. měl tehdy 45 let, byl zdravý a plný života, následnictví v zemi bylo zajištěno, jelikož králův syn měl už tehdy dva mužské potomky; král se tak ocitl v situaci, kdy mohl zcela svobodně volit další životní partnerku podle svých osobních sympatií, bez ohledu na dynastické zájmy.

 

Někdy v roce [[1683]] nebo [[1684]] tak [[Ludvík XIV.]] údajně uzavřel přísně utajený manželský sňatek s Françoise, markýzou de Maintenon. O sňatku neexistuje žádný písemný důkaz, ale většina historiků se dnes shoduje na tom, že ke sňatku skutečně došlo. Obřad proběhl dle dochovaných svědectví v noci a věděl o něm jen ministr Louvois, králův zpovědník La Chaise, králův komorník Bontemps a [[paříž]]ský [[arcibiskup]]. Z osob blízkých markýze to byli markýz a markýza de Montchevreuil, její komorná Nanon Balbienová, markýzin zpovědník abbé Gobelin a její bratr [[Charles d´Aubigné]]. Svatba zřejmě proběhla právě na popud obou zpovědníků – králova a markýzina, s přispěním vlivného [[biskup]]a Bossueta, jelikož církev viděla v tomto sňatku možnost, jak vymanit krále z nemanželského vztahu. Úlohu nedávno zesnulé královy manželky přijala u dvora oficiálně manželka následníka trůnu, v nejužší rodině však nikdo nepochyboval o tom, že skutečnou paní domu je markýza de Maintenon. Král ji poskytoval veškerá privilegia náležející královnám a ona projevovala sebevědomě svou autoritu. Měla vliv na obsazování královských úřadů a řešila veškeré rodinné záležitosti. Na její popud povýšil král své nemanželské syny na roveň [[princové královské krve|princům z královské krve]] a zajistil jim tak případné následnictví trůnu. Nemanželské dcery pak byly výhodně provdány. Markýza se tak ještě jednou postarala o budoucnost všech dětí, které jí byly kdysi svěřeny do výchovy. Stejnou velkorysost projevila samozřejmě i vůči svým příbuzným a postarala se o kariéru svého bratra i dalších členů rodiny.

Markýza de Maintenon trávila většinu času na dvoře ve [[Versailles]], kde to nenáviděla. Příčila se jí frivolnost a nemravnost dvořanů, zcela cizí její skromné, důstojné, hrdé a zbožné povaze. Madame de Maintenon nebyla nikdy středem pozornosti na plesech a zábavách, nehrála karty, oblečena chodila neustále v černém, vlasy svázané do uzlu, k dvořanům se chovala zdrženlivě až chladně. Ludvík XIV. našel v markýze de Maintenon ideální partnerku pro zralý a pozdní věk svého života a panování. Markýza s ním sdílela jeho smysl pro povinnost a podporovala jeho snahu o maximální slávu před Bohem i před světem. Odpočinek nacházela občas pouze na zámku v [[Marly]], kde žila s králem v soukromí a nemusela dodržovat dvorskou etiketu. Nikdy nezapomněla na své nepříliš veselé dětství a mládí a její sociální cítění se projevilo v roce [[1684]], kdy založila v [[Noisy]] ústav pro 250 zchudlých šlechtických dívek. V roce [[1686]] otevřela další podobné zařízení v [[Saint-Cyr-l'École]]. Po boku krále Ludvíka XIV. prožila více než třicet let a král ji miloval a ctil až do konce života. Jejich partnerství se nakrátko ocitlo v krizi jen v roce [[1689]], kdy se markýza stala obdivovatelkou abbého [[Francois de Salignac de La Mothe-Fénelon|Francoise de Salignac de La Mothe-Fénelona]], zastánce náboženského směru zvaného [[kvietismus]]. [[Abbé]] odsuzoval přepych a hříšnost dvora a vyzýval ke změně vládnoucího systému a omezení královské moci, což samozřejmě Ludvíka XIV. pobouřilo a rozhněvalo. Markýza se od abbého včas odvrátila, omluvila se králi za svou dočasnou přízeň tomuto buřiči a bylo jí odpuštěno.

 

 

* Helga Thoma, Metresy francouzských králů, Ikar Praha , 1997.

[[Kategorie:Ženy]]

[[Kategorie:Narození 1635]]