Rakousko-uherská ponorková flotila: Porovnání verzí

Historie ponorek u rakousko-uherské Kriegsmaríny začíná v lednu [[1905]], kdy námořní sekce ministerstva války vypsala veřejnou soutěž na první rakousko-uherské podmořské čluny. Soutěž vyhrály americká firma [[Lake]], německá [[Germania-Werft]] a rakouská [[Whitehead]]. Od každé firmy byly zakoupeny dva kusy.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Novák | jméno = Jiří | odkaz na autora = | titul = Torpédo pal! Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva | vydavatel = Naše vojsko a Ares | místo = Praha | rok = 2001 | počet stran = 159 | isbn = 80-86158-12-8 | stránky = 12-13}}</ref> [[SM U 1 (Rakousko-Uhersko)|U 1]] a [[SM U 2 (Rakousko-Uhersko)|U 2]] Lakeovy konstrukce byly stavěny v [[Námořní arzenál v Pule|Námořním arzenále v Pule]] a do služby vstoupily až v roce [[1911]]. První rakousko-uherskou ponorkou se tak stala [[SM U 4 (Rakousko-Uhersko)|U 4]] od firmy Germania, zařazená do stavu c. a k. námořnictva [[29. srpen|29. srpna]] [[1909]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Marek | jméno = Jindřich | titul = Pod rakouskou vlajkou. Čeští námořníci v létech 1900-1918 | vydavatel = Svět křídel | místo = Cheb | rok = 2003 | počet stran = 283 | isbn = 80-86808-03-3 | stránky = 56}}</ref> Sesterská [[SM U 3 (Rakousko-Uhersko)|U 3]] ji následovala nedlouho poté. V první polovině roku [[1910]] pak byly dokončeny i [[SM U 5 (Rakousko-Uhersko)|U 5]] a [[SM U 6 (Rakousko-Uhersko)|U 6]] Hollandovy konstrukce, licenčně vyráběné firmou Whitehead. První ponorkovou základnou se stala U-Station Pola, zřízená v roce 1909. Na vydání prvních provizorních předpisů si však posádky ponorek musely počkat až do roku 1912 (služební odznak pro posádky ponorek však byl zřízen již v březnu 1910).

V lednu 1910 byla zřízena speciální komise viceadmirála Zieglera, která měla zhodnotit výsledky zkoušek prvních čtyř rakousko-uherských ponorek (U 3 - U 6). Tato komise shledala, že se dají nanejvýš využít k obraně přístavů a pobřeží, avšak pozdější válečná nutnost nasadila tyto ponorky i do akcí na hlubokém moři. PO zhodnocení komise následovalo vypsání druhé soutěže, kterou dne [[27. leden|27. ledna]] [[1913]] vyhrála Germania-Werft. Objednáno bylo pět ponorek (měly nést označení U 7 - U 11) a stavba probíhala v Německu. Po vypuknutí války převzalo tyto plavidla německé námořnictvo a zařadilo je do služby jako U 66 - U 70. Další ponorné čluny byly objednány u italské firmy [[Fiat-Laurenti]], avšak obchod zhatila neutralita [[Itálie]] v první světové válce. Dalším přírůstkem do ponorkové flotily tak byla [[SM U 12 (Rakousko-Uhersko)|U 12]], původně soukromý projekt společnosti Whitehead, kterou předtím rakousko-uherské námořnictvo dvakrát odmítlo. Nyní kvůli nedostatku jiných plavidel byla s povděkem odkoupena.

Dne [[27. červen|27. června]] [[1915]] začala být navíc budována německá ponorková základna v Boce Kotorské. Německé ponorky působící na Jadranu pak dostaly rakousko-uherskou imatrikulaci, čímž se Německo vyhnulo případným mezinárodním protestům kvůli neomezené ponorkové válce, kterou tyto podmořské lodě vykonávaly.<ref>Marek, str. 227</ref>