Barmská kočka: Porovnání verzí

'''Barmská kočka''' (thajsky: supalak, což znamená nosící štěstí, krásná a nádherná) je druh kočky domácí dělící se na dva poddruhy: americká barmská kočka a britská barmská kočka (nezaměňujte s „posvátnou barmskou kočkou“, kterou je birma).

Barmská kočka je ve Spojených státech řazena mezi orientální krátkosrsté kočky. Přípustná je u nich zlatá nebo žlutá barva oka, ačkoliv díky křížení s kočkami siamskými se může vyskytnout i modrá a zelená barva oka. Modré nebo akvamarinové oči jsou u barmských koček z genetickégenetického hlediska nemožné [2]. Kožich je znám pro svůj lesk a je na dotek hedvábný. Jako jinéi krátkosrstéu kočkyjiných krátkosrstých koček, kožich barmských koček nevyžaduje žádnou další péči. Evropský typ je vzhledově umírněnější, ale nesmí připomínat kočky orientální [3], zatímco americký typ je stavbou těla statnější. Barmské kočky jsou ve srovnání s jinými čistokrevnými kočkami známé svou dlouhověkostí, velmi často se dožívají 16 – 18 let [4]. Barmské kočky jsou malé až středně velké kočky s váhou okolo 4-6 kg [5]. Jsou ale těžší, než se na první pohled zdá.

Barmky jsou podobně jako siamky upovídané, mají ale jemnější hlasový projev. Jsou orientované na člověka, se svým majitelem si vybudují silné pouto a rády jsou přítomny všem domácím aktivitám. Barmky jsou známé svou potřebou dostatečné pozornosti člověka, nejsou tak nezávislé jako jiná plemena a není vhodné, aby zůstávaly dlouhou dobu samy osamotěsamotné. Informace o plemeni dle organizace The Cat Fanciers' Association (CFA) hovoří o barmských kočkách, jako by u nich byl zcela odkřížen pud sebezáchovy, který velí utéctutéci neboči bojovat [6]. Další zdroje [7] však hovoří o zřídka se objevující agresivitě vůči člověku, zejména ale o schopnosti barmských koček se velmi dobře bránit vůči jiným kočičím plemenům a to i výrazně větším než jsou ony samy.

Nejstarší záznamy o kočkách barmského typu pocházejí z Thajska, dříve známého jako Siam. Série 17 básní doprovázených ilustracemi, psaných siamštinou z dob Ayutthayi, zmiňuje tři typy koček, které odpovídají známým plemenům. Jsou jimi Vichien Mat (siamské kočky), Si-Sawat (korati) a Thong Daeng (měděné kočky, dnes známé jako barmské.) Tyto kočky údajně obývaly Thajsko do doby než bylo napadeno v 18.století Barmou a vracející se vojáci mohli tyto chrámové kočky vrátit zpět do Barmy. [7]. Je nutné si ale uvědomit, že kočky z jihovýchodní Asie mají mnoho společných vlastností a až další cílený chov u nich upevňuje vlastnosti typické pro dané plemeno.

V roce 1871, Harrison Weir uspořádal výstavu koček v Crystal Palace. Zde byl vystaven pár siamských koček, které velmi připomínaly moderní americké barmské kočky, ale měly siamské odznaky. To znamená, že tyto kočky byly pravděpodobně velmi podobné soudobým tonkinským kočkám. Posléze se započalyzačaly formovat organizace šlechtitelů koček, započaly výstavy koček, ale trvalo řadu let než byla jednotlivá plemena vyšlechtěna. Na konci 19.století byly první barmské kočky v Británii považovány za čokoládové siamky a nikoliv za samostatné a svébytné plemeno, přičemž tento stav trval mnoho let a povzbudil tak chovatele ke křížení mezi barmskými a siamskými kočkami s cílem přiblížit vzhled barmských koček kočkám siamským. Tyto kočky pomalu v Británii vymíraly [9].

Výsledkem oddělených chovných programů jsou britské barmské kočky odlišné od těch amerických. Britské barmské kočky jsou stavbou těla více podobné orientálním kočkám, mají více trojúhelnikovou hlavu, zatímco americké barmské kočky mají zavalitější a mají oblejší tělo, hlavu, oči a tlapky. Mají také znatelně plnější tváře a kratší čumák. U britských barmek se v současné době považuje za vážný problém, vedoucí až k diskvalifikaci, jak příliš americký vzhled, tak také zřetelný siamský vzhled.

Od první chvíle kdy existovaly i jiné variety než původní sobolí/hnědá, docházelo k rozporům mezi chovateli koček, které variety budou považovány za barmské kočky. V Británii jsou uznanéuznány všechny níže uvedené variety a to britskou organizací Governing Council of Cat Fancy. V Americe je situace odlišná, jednotlivé organizace uznávají různé variety. Například Cat Fancier's Association uznává pouze první čtyři níže uvedené variety. Všechny niže uvedené variety se mají na těle postupně od zad směrem ke spodní části těla zesvětlovat. Proužky nebo tečky nejsou v žádném případě dovoleny [9].

Hnědá barva kožichu barmských koček je způsobena barmským genem (cb), jedním ze tří albinických genů, které způsobujízpůsobujících redukci vytvářeného pigmentu, která mění černou na hnědou a zesvětlujízesvětluje všechny ostatní barvy [2]. Působení tohoto genu má za následek omezené množství pigmentu na nejteplejších částech těla,. chladnějšíChladnější části těla, jako obličej, uši, ocas a tlapky, jsou tedy tmavšího odstínu. Omezená tvorba pigmentu je zřetelná zejména u malých koťat.

Barmský gen je přítomen i u jiných plemen, zejména u zavedených plemen rexů [14] [15], kde je nejlépe zřetelný v homozygotní formě (cbcb) a je pojmenován Sepiasepia nebo barmské ředění a může být kombinován také se siamským genem (cbcs) a utváří norkové zbarvení nebo tmavé odznaky. U singapurských koček je barmský gen přítomen vždy v homozygotní formě a je kombinován s genem ticked tabby. Tento gen nesou také nemodrooké sněžné bengálky [16]. Existuje však i plemeno koček asijských, které s barmskými kočkami mají shodnou stavbu těla, ale vyskytují se v barvách, které u barmských koček nejsou uznané [17].

V předešlých třiceti letech probíhala polemika ohledně vzhledu tohoto plemene, nyní se chovatelé barembarmek dělí na dva tábory. Američtí chovatelé preferují moderní barmskou kočkou (americký typ), které mají krátké nosy a kulatější hlavy. Organizace CFA v roce 1980 deklasovala tradiční / britské barmské kočky. Opačný postup zvolila britská organizace GCCF, která zakázala registraci všech z Ameriky importovaných barmských koček s cílem uchovat tradiční krevní linie [18].