Jakub II. Stuart: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Genealogie: preklepy |
typo, odkazy, drobné doplnění |
||
Řádek 21:
== Původ ==
Jakub II. Stuart pocházel z rodu [[Dynastie Stuartovců|Stuartovců]]. Byl druhým synem [[Karel I. Stuart|Karla I. Stuarta]] a jeho ženy [[Henrietta Marie Bourbonská|Henrietty Marie Bourbonské]] z rodu [[Bourboni|Bourbonů]], jeho starším bratrem byl [[Karel II. Stuart]]. V mládí držel titul [[vévoda|vévody]] z [[York]]u a věnoval se vojenské kariéře
Po vypuknutí [[Anglická občanská válka|anglické občanské války]] a uvěznění [[Karel I. Stuart|Karla I.]] se uchýlila Henrietta Marie s dětmi do [[exil]]u v [[Paříž]]i, na [[panovnický dvůr|dvůr]] svého synovce, [[seznam francouzských králů|francouzského krále]] [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] Během svého vyhnanství se stal Jakub důstojníkem francouzské armády a jeho pokračující vojenská kariéra byla velmi úspěšná. Proslavil se jako výborný válečník na moři i na souši. Významných válečných vítězství dosáhl v [[první nizozemská válka|první]] a [[druhá nizozemská válka|druhé nizozemské válce]].
Jeho první manželkou se stala [[Anna Hydeová]], dcera hraběte z Clarendonu, se kterou se seznámil v době, kdy žil spolu s bratrem [[Karel II. Stuart|Karlem]] v [[exil]]u v [[Nizozemsko|Nizozemí]]. Se svou první ženou měl dceru [[Marie II. Stuartovna|Marii]] a [[Anna Stuartovna|Annu]]. Roku [[1660]] se Jakubův bratr [[Karel II. Stuart|Karel II.]] vrátil po jedenácti letech života ve vyhnanství zpět do Anglie a usedl zpět otcem ztracený trůn. Jakub zastával v armádě svého bratra hodnost prvního lorda admirality. Svůj první velký vojenský úspěch v bratrových službách zažil roku [[1664]], když přeplul [[Atlantický oceán]] a Nizozemcům odebral [[New Amsterdam]], který se po Jakubovi, tehdy ještě vévodovi z Yorku, dodnes jmenuje [[New York]].▼
▲Jeho první manželkou se stala [[Anna Hydeová]], dcera hraběte z Clarendonu, se kterou se seznámil v době, kdy žil spolu s bratrem [[Karel II. Stuart|Karlem]] v [[exil]]u v [[Nizozemsko|Nizozemí]]. Se svou první ženou měl dceru [[Marie II. Stuartovna|Marii]] a [[Anna Stuartovna|Annu]]. Roku [[1660]] se Jakubův bratr [[Karel II. Stuart|Karel II.]] vrátil po jedenácti letech života ve vyhnanství zpět do Anglie a usedl
== Konec úspěšné kariéry ==
Jakub měl od dětství velmi blízký vztah ke [[katolictví|katolicismu]] (jeho matka byla katolička a své dětství a dospívání prožil v katolickém prostředí), který se mu v pozdějších letech stal osudným. Ještě v době vlády svého bratra [[Karel II. Stuart|Karla II.]] Jakub veřejně přestoupil k tomuto náboženství a musel složit všechny své funkce. Obyvatele převážně [[Anglikánská církev|protestantské Anglie]] tímto svým činem velmi
== Obavy z katolického krále ==
Řádek 34 ⟶ 36:
Jakubova politika směřující k posílení královské moci a ke zrušení restrikcí namířených proti katolíkům vyvolávala od samého počátku všeobecnou nevoli. Jakub II. se dopustil zásadní chyby, když se snažil za každou cenu obsadit co nejvíce úřadů v zemi svými stoupenci. Narušil tím dosavadní samostatnost univerzit, nezávislost soudů, svobodu v obsazování provinčních úřadů místními lidmi, organizaci armády a námořnictva i samostatnost [[anglikánská církev|anglikánské církve]]. Počet stoupenců katolického krále byl od samého počátku malý, jelikož [[Katolická církev|katolíci]] tvořili v té době asi jen pouhá 4 % obyvatel země.
Zatvrdil se i [[parlament]], který většinu králových plánů zamítl. Už v prvním roce Jakubovy vlády proti němu povstal synovec [[James Scott, vévoda Monmouth|James Scott, vévoda z Monmouthu]] v čele tzv. [[Monmouthovo povstání|Monmouthova povstání]]. Povstání však bylo potlačeno a vévoda Monmouth popraven. Roku [[1688]] se zdálo, že Jakubovi konečně začíná přát štěstí, jelikož se jemu a jeho manželce po patnácti letech manželství konečně narodil živý a zdravý syn (všechna předchozí Mariina těhotenství skončila potratem nebo porodem mrtvého dítěte nebo dítě nepřežilo nejútlejší věk). Narození syna ale s konečnou platností rozhodlo o osudu otce. Skupina majitelů velkých panství a vysokých hodnostářů se v té chvíli rozhodla zbavit zemi katolického krále i jeho potomka z druhého manželství. Obrátili se tedy na protestanta [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]] s výzvou, aby se ujal trůnu Anglie, Skotska a Irska. Vilém III. Oranžský, zeť a synovec Jakuba II. (jeho matkou byla Jakubova sestra [[Marie Henrietta Stuartovna]] a manželkou nejstarší Jakubova dcera [[Marie II. Stuartovna]]), se vylodil se svou silnou armádou a během několika týdnů se většina obyvatel země postavila na jeho stranu.
Jakuba II. zradili nejen jeho poddaní, ale také obě dcery – nejen [[Marie II. Stuartovna|Marie]], manželka [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]], ale dokonce i mladší [[Anna Stuartovna|Anna]]. Jakub II. uprchl se svou ženou a synem do [[Francie]] a podruhé ve svém životě se ocitl ve vyhnanství. U ostatních královských dvorů v Evropě byla zpráva o zbavení legálního monarchy trůnu přijata s odporem a Vilém III. Oranžský byl označen za uzurpátora. Dokonce i v samotné Anglii se ozvaly protestní hlasy. Sám [[arcibiskup]] [[Canterbury|canterburský]], hlava protestantské [[anglikánská církev|anglikánské církve]] a donedávna Jakubův velký odpůrce a vězeň, nové vládce neuznal a odmítl svou účast na korunovaci [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]] a [[Marie II. Stuartovna|Marie Stuartovny]]. Také Skotsko a Irsko tuto změnu na trůně neuznaly, ale posléze byl souhlas v těchto zemích prosazen silou. V těchto zemích i v Anglii však ještě dlouho působilo hnutí [[Jakobité (hnutí)|jakobitů]], kteří podporovali a prosazovali právo Jakuba II. a jeho potomků na anglický trůn.
== V exilu ==
Po příchodu do [[Francie]] byl Jakub II. srdečně přivítán a přijat svým bratrancem [[Ludvík XIV.|Ludvíkem XIV.]] jako právoplatný král Anglie, Skotska a Irska. Ludvík XIV. předal Jakubovi a jeho rodině do užívání zámek v [[Saint-Germain-en-Laye|Saint-Germain]]. Jakub si na přepychový a bezstarostný život v exilu velmi rychle zvykl a se svým osudem se smířil. Jeho manželka a Ludvík XIV. ale měli zcela jiné plány a společně donutili Jakuba k pokusu o vojenskou [[invaze|invazi]] do Anglie a znovuzískání trůnu. Jakub II. a jeho žena se před touto výpravou obrátili na některé katolické vládce s prosbou o pomoc, ale byli odmítnuti.
== Výpad do Irska ==
V březnu [[1689]] se Jakubova armáda nalodila ve francouzském [[Brest (Francie)|Brestu]] a zanedlouho přistála v [[Corcaigh]], na území katolického [[Irsko|Irska]]. [[Guvernér]] Irska, katolík lord Tyrconnel, se postavil do čela irské armády a uvítal Jakuba II. po jeho příjezdu do země. Jakub II. okamžitě svolal irský parlament a následně došlo k násilnému pronásledování v Irsku žijících Angličanů, což Jakuba a jeho přívržence příliš nenadchlo. Irové totiž pojali celou událost jako boj za svou nezávislost na Anglii, což ale Jakub II. původně vůbec nezamýšlel. Snahy Irů byly tajně podporovány i Ludvíkem XIV., který se snažil o to, aby v Irsku vznikl stát, zcela závislý na Francii, v jehož čele by stál poddajný Jakub II. Nerozhodnost Jakubových a irských velitelů nakonec vedla k tomu, že se Angličané věrní [[Vilém III. Oranžský|Vilémovi III. Oranžskému]] vzpamatovali a porazili irské oddíly v [[bitva u Newton Butleru|bitvě u Newton Butleru]]. V téže době skončilo také povstání ve Skotsku a plán společného útoku na Anglii ze Skotska a Irska ztroskotal. V létě roku [[1689]] se celý [[Ulster]] přihlásil k Vilémovi a v srpnu dorazily posily z Anglie. Celou věc nakonec rozhodla 1.
Irské povstání za samostatnost trvalo ještě rok. Poté, co bylo tvrdě potlačeno, bylo Vilémem III. Oranžským veškeré katolické obyvatelstvo Irska postaveno mimo zákon – katolík se od této chvíle nemohl stát soudcem, poslancem, advokátem, policistou, nemohl vlastnit půdu, nemohl studovat na univerzitách a nesměl opustit zemi. Zpustošením Irska skončil první pokus hlavní rodové linie Stuartovců o návrat do Anglie.
== Závěr života ==
V Anglii ale zatím pomalu narůstala nespokojenost s vládou Viléma III. Oranžského, která byla způsobena především tím, že se Vilém obklopoval věrnými [[Nizozemsko|Holanďany]] a opomíjel rady anglických politiků. Řada vlivných šlechticů navázala styk s Jakubem II., žijícím nadále v exilu, a znovu
[[Ludvík XIV.]] zatím připravoval další válečnou výpravu proti Vilémovi III. Oranžskému. Tento plán ztroskotal námořní [[bitva u La Hague|bitvou u La Hague]] v dubnu [[1692]], kdy byla zcela zničena francouzská flotila. [[Ludvík XIV.]] se o svého bratrance Jakuba II. rozhodl postarat tak, že mu nabídl alespoň uvolněný [[Polsko|polský]] trůn, což Jakub rezolutně odmítl. Jakub nebyl všemi svými porážkami nijak zvlášť zarmoucen a už dávno se smířil s myšlenkou, že znovuzískání anglické, skotské a irské koruny čeká až na jeho syna. Většinu času trávil Jakub II. na modlitbách, na honech a v kruhu své milované rodiny. Přesto byl ještě roku [[1696]] učiněn poslední pokus o změnu situace. Tehdy měl být [[Vilém III. Oranžský]], spolu s několika nejbližšími poradci, unesen cestou na lov. Plán byl ale prozrazen. V roce [[1697]] skončila válka [[Augšpurská liga|Augšpurské ligy]] s Francií. V rámci mírové dohody byl Vilém III. Oranžský uznán Ludvíkem XIV. za anglického krále ''de facto'', zatímco Jakub II. zůstal anglickým králem ''de iure''. Toto rozhodnutí přijaly i jiné státy. [[Vilém III. Oranžský]] byl natolik spokojen s výsledkem mírových dohod, že svému tchánovi a strýci Jakubovi II. nabídl, že pokud ten rezignuje na nároky na trůn, jmenuje Vilém III. Oranžský svým nástupcem Jakubova syna [[Jakub František Stuart|Jakuba Františka Stuarta]] (jak Vilémovo manželství s Marií II. Stuartovnou, tak manželství Anny Stuartovny zůstalo bez přeživších potomků).
Řádek 70 ⟶ 72:
* Karolina Marie (1682)
* [[Jakub František Stuart]] (1688—1766)
* [[Luisa Marie
Nemanželské děti ze vztahu s milenkou [[Arabella Churchillová|Arabellou Churchillovou]]:
* Jindřiška (1667—1730)
Řádek 109 ⟶ 111:
|}
== Externí odkazy ==
{{commonscat|James II of England}}
* http://www.thepeerage.com/p10136.htm#i101351
* http://www.nndb.com/people/553/000093274/
{{Šablona:Angličtí panovníci}}
| |||