Martin B-57 Canberra: Porovnání verzí

21. února [[1951 v letectví|1951]] přiletěl letoun British Canberra B.2 (WD932) na [[letecká základna Andrews|leteckou základnu Andrews]] ve Spojených státech ke srovnávacím zkouškám. Stal se tak prvním proudovým letounem, který bez [[Tankování paliva za letu|doplňování paliva]] přeletěl [[Atlantický oceán]]. 26. února byly provedeny srovnávací zkoušky s letounem XB-51. XB-51 sice vykazoval v některých ohledech lepší výsledky (rychlost), ale jeho zavedení bylo v nedohlednu. Proto převládl názor, že letoun Canberra by byl vhodným dočasným řešením, než bude XB-51 připraven vstoupit do služby. Britský letoun se tak stal vítězem soutěže.<ref name="vector" /> Letoun byl oficiálně vybrán americkým letectvem (USAF) 25. května [[1951 v letectví|1951]].

'''B-57A''' nebyl považován americkým letectvem za letoun, který bude okamžitě schopný bojových akcí, a proto byl výhradně používán pro účely testování a dalšího vývoje. ByloProto jich protobylo vyrobeno jen 8 kusů. Jeden letoun byl v roce 1957 předán [[NACA]] (předchůdce [[NASA]]), kde pod označením '''JB-57A''' byl používán k nejrůznějším pokusům.<ref name="vector" /> JB-57A byl nakonec vrácen společnosti Martin k dalším zkouškám. Další letoun byl předán [[Národní úřad pro oceán a atmosféru|Národnímu úřadu pro oceán a atmosféru]] (NOAA), kde byl osazen novým nosem letounu s radarem a sloužil v roli letounu pro sledování [[Hurikán|hurikánů]].

Důvodem pro omezenou výrobu letounů B-57A bylo, že tyto výrazně britské letouny byly považovány za nevhodné služby v rámci USAF. Hlavním důvodem bylo neobvyklé uspořádání kabiny a chybějící kulomety, protože britské Canberry byly koncipovány jako bombardéry letící velkou rychlostí ve velké výšce a nikoliv jako letouny pro přímou leteckou podporu pozemních jednotek. Konečná „americká“ verze '''B-57B''' měla nový dvoumístný kokpit tandemového uspořádání s vypouklým krytem kabiny, nový kryt nosu letounu, motory byly nyní startovány pomocí pyrotechnických patron, brzdící štíty byly přesunuty z křídel na boky trupu pro zvýšení jejich účinnosti, ovládací prvky byly zesíleny, pod každé křídlo byly přidány čtyři závěsníky pro externě nesené zbraně (v praxi ale byly používány jen 2 závěsy pod každým křídlem)<ref name="vector" /> a letoun dostal hlavňovou výzbroj, která se sestávala z 8 [[Kulomet|kulometů]] 12,7 mm Browning v křídlech a později od 83. stroje ze 4 [[Letecký kanón|leteckých kanónů]] Colt M39 ráže 20 mm. Původně se předpokládalo, že kulomety v prvních strojích budou rovněž nahrazeny leteckými kanóny, ale ukázalo se, že by to znamenalo velké změny v konstrukci křídla, a tak bylo od tohoto záměru upuštěno.<ref name="vector" /> Konvenční dveře pumovnice byly nahrazeny otočnými dveřmi, které byly původně navrženy pro XB-51. První letoun B-57B vzlétnul 18. června [[1954 v letectví|1954]]. Letoun zpočátku trpěl selháváním motorů jako letouny RB-57A a několik jich bylo i ztraceno při letech vysokou rychlostí v nízkých výškách, kdy selhání ovládání ocasních ploch způsobilo pád letounu přímo do země. Americké letectvo považovalo letouny B-57B za nevhodné pro noční akce, a proto Martin podrobil všechny letouny rozsáhlému programu vylepšení [[Avionika|avioniky]]. Bez ohledu na to, že nejvážnější problémy byly odstraněny, začaly být od roku 1957 taktické letky vybavovány novými nadzvukovými letouny [[F-100 Super Sabre]] a letouny B-57 začaly od roku [[1958 v letectví|1958]] přecházet k Letecké národní gardě USA. Avšak díky zhoršující se situaci v [[Válka ve Vietnamu|jihovýchodní Asii]] letouny zažily své vzkříšení a opět se vrátily do operační služby v první linii.

Několik letounů B-57B bylo dáno k dispozici ke zvláštním účelům. Jeden z nich měl na nos letounu namontovanou přední část protiletadlové střely BOMARC SAM a byl využíván pro trénink, kdy představoval tuto střelu. Další byl v roce [[1960 v letectví|1960]] předán NASA k různým zkouškám až do roku [[1980 v letectví|1980]].<ref name="vector" />

Dále bylo vyrobeno 68 letounů verze '''B-57E''', která poprvé vzlétla 16. května [[1956 v letectví|1956]]. Tato verze sloužila jako vlečný letoun pro cvičné cíle. Letoun mohl nést až čtyři navijáky s cvičnými jednorázovými cíli. Tyto letouny měly proti předchozí verzi několik malých změn. Na spodní straně letounu byl namontován pancíř pro ochranu letounu před poškozením od vlečného lana, kormidlo bylo ovládáno hydraulicky, letoun byl výrazně barevně značen, aby si útočící pilot nemohl splést cvičný cíl s vlečným letounem. Stejně jako letoun verze C mohl být letoun verze E lehce upraven do verze B. Jelikož však v té době byly do výzbroje ve velkém zaváděny teplem a radarem naváděné řízené střely, byla střelba na cvičné cíle považována za zbytečnou. Proto bylo 26 letounů této verze v 60. letech přestavěno na verzi pro trénink elektronického boje pod označením '''EB-57E''', které převzaly roli letounů EB-57A. V roce 1963 bylo 6 letounů verze E přestavěno na fotoprůzkumnou verzi do každého počasí a do noci pod označením '''RB-57E'''.<ref name="vector" />

Zatímco verze B-57A byla americkým letectvem shledána jako nedostatečná pro operační službu, fotoprůzkumná verze '''RB-57A''' zažila určité operační použití. Letoun byl velmi podobný verzi B-57A, dokonce si uchoval i pumovnici, do které byla umístěna sada kamer. První z 67 letounů této verze poprvé vzlétl v říjnu 1953. Většina letounů měla černý nátěr, i když některé sloužily i v barvě kovu.<ref name="vector" /> V červenci 1954 bylo těmito letouny vybaveno 363. taktické průzkumné křídlo na letecké základně Shaw v [[Jižní Karolína|Jižní Karolíně]]. Letoun byl také nasazen u letek USAF v [[Německo|Německu]], [[Francie|Francii]] a [[Japonsko|Japonsku]]. Nicméně operační způsobilost nového letounu byla špatná a dodávky letounu měly velké zpoždění kvůli potížím s motory. Společnost Wright totiž pověřila výrobou motorů společnost [[Buick]] (její motory nesly označení J65-BW-5), což mělo za následek zpožďování dodávek a motory trpěly vadou, při které byl olej nasáván do vzduchového systému, díky čemuž se kokpit plnil kouřem. Problém byl vyřešen, když společnost Wright převzala zpět výrobou motorů v roce 1954 (motory nesly označení J65-W-5). Velkou nehodovost letounů RB-57A také částečně způsobovala špatná ovladatelnost při letu na jeden motor. To vedlo k tomu, že flotila letounů ztrávila na zemi většinu roku [[1955 v letectví|1955]]. Do roku 1958 byly letouny RB-57A v činné službě nahrazeny letouny typu [[B-66 Destroyer|Douglas RB-66B]] a [[F-101 Voodoo|McDonnell RF-101A]]. Letouny začaly být od letectva vyřazovány od jara 1957 a do podzimu 1958 byly všechny převedeny k letecké národní gardě USA. Letecká národní garda Spojených států intenzivně používala letouny RB-57A při fotografickém snímkování [[Spojené státy americké|Spojených států]] až do roku [[1971 v letectví|1971]]. Krátce poté byly vyřazeny ze služby.

V roce 1955 bylo 10 letounů RB-57A upraveno pro průzkum ve velkých výškách za denního světla. Tyto letouny, označované '''RB-57A-1''' byly jednomístné, zbavené veškeré přebytečné zátěže a vybavené motory J65-W-7. Tyto letouny byly používány v rámci 7499. podpůrné skupiny ve [[Wiesbaden|Wiesbadenu]] při provádění přísně tajných průzkumných misí „Heart Throb“ nad východní Evropou v 50. letech [[20. století]].<ref>[http://www.spyflight.co.uk/heart%20throb.htm "Heart Throb"] ''Spyflight''. Citováno: 1. listopadu 2011.</ref>

Dva letouny RB-57A-1 byly používány letectvem [[Čínská republika|Čínské republiky]] (Tchaj-wan) pro průzkumné mise nad územím [[Čínská lidová republika|Čínské lidové republiky]]. Jeden z nich byl 18. února 1958 sestřelen čínským letounem [[MiG-17]], pilot zahynul. V roce 1959 byly na Tchaj-wan dodány dva letouny RB-57D jako náhrada za letouny verze A. Jeden z nich byl sestřelen nad Čínou řízenou protiletadlovou střelou SA-2, což bylo jedno z prvních úspěšných nasazení protiletadlových střel v historii. Dva další letouny RB-57A byly používány americkým úřadem [[Federal Aviation Administration]] k plánování leteckých koridorů ve velkých výškách pro přicházející generaci proudových osobních dopravních letadel.

Od roku 1959 společnost Martin zahájila úpravy letounů RB-57A vybavením pro elektronický boj (ECM). Elektronické rušičky byly umístěny v pumovnici. Tyto letouny byly označeny '''EB-57A''' a sloužily v roli agresorů při výcviku jednotek vlastní protiletecké obrany a při tréninku elektronického boje. Následné bombardovací varianty byly pro tuto úlohu rovněž upravovány. Tyto letouny sloužily hlavně v rámci Velitelství protivzušné obrany v roli „přátelských nepřátel“ pro výcvik letek přepadových stíhačů, protivzdušné obrany a radarů včasného varování ve vlastních Spojených státech, ale i na [[Aljaška|Aljašce]], [[Havaj|Havaji]] a [[Portoriko|Portoriku]]. Ačkoliv se původně uvažovalo, že letouny EB-57 budou sloužit u aktivních záloh USAF, letouny sloužily u vybraných jednotek Letecké národní gardy Spojených států amerických.<ref>Witt, Lt Col Marquis. [http://www.b-57canberra.org/ecm.htm "EB-57 Electronic Countermeasures(ECM)."] ''b-57canberra.org.'' Citováno: 1. 11. 2011.</ref> <ref>[http://www.nationalmuseum.af.mil/factsheets/factsheet.asp?id=299 "Martin B-57B Canberra."] ''National Museum of the United States Air Force.''Retrieved: 22 January 2011</ref><ref>[http://www.marchfield.org/eb57b.htm "Martin EB-57B Canberra ."] ''March Field Air Museum.'' Citováno: 1. 11. 2011.</ref>

Americké letectvo rovněž projevilo zájem o verzi letounu pro průzkum z velkých výšek. Tak byla v roce 1953 objednána verze původně značená B-57D, ale do služby vstoupila jako '''RB-57D'''. Charakteristickým znakem těchto letounů bylo podstatné zvětšení rozpětí křídel na 32,31 m a motory [[Pratt & Whitney J57]]-P-27 (46,7 kN). Palivové nádrže byly umístěny jen v křídlech, změny byly i ovládání letounu kvůli jeho dlouhým křídlům. První let se uskutečnil 3. listopadu [[1955 v letectví|1955]] a vylo vyrobeno 20 strojů. Byl to poslední nově vyrobené letouny B-57. Strategické vzdušné velitelství je používalo od roku [[1956 v letectví|1956]] do roku [[1964 v letectví|1964]] kdy byly letouny odstaveny z provozu kvůli problémům s pevností křídel. Letouny nebyly totožné, lišily se instalovaným vybavením a přístroji.<ref name="vector" /> O jejich službě se ví jen málo. Opotřebené letouny byly vyřazeny s příchodem letounů [[Lockheed U-2|U-2]] a [[SR-71 Blackbird|SR-71]].<ref>Mikesh 1977, str. 46–47.</ref> V roce 1966 bylo 9 letounů RB-57D vráceno ke společnosti Martin k přestavbě. Letouny byly vybaveny elektronickými rušičkami a dostaly označení '''EB-57D''', přičemž sloužily až do roku [[1970 v letectví|1970]].<ref name="vector" />

Letectvo se však nevzdalo myšlenky na letoun B-57 provádějící průzkum ve velké výšce. Proto v roce 1962 uzavřelo se společností [[General Dynamics]] kontrakt na úpravu letounů B-57 pro tyto účely. Výsledkem byl letoun '''RB-57F''', který dostal křídla o rozpětí 37,31 m, což bylo téměř dvakrát více než u původního stroje. Letoun dostal i nové dvouproudové motory [[Pratt & Whitney TF33]]-P-11A (73,4 kN). Letouny mohly nést i přídavné motory [[Pratt & Whitney J60]]-P-9 (12,9 kN) pro dosažení větší výšky. Letoun mohl dosáhnout výšky 19 800 m (65 000 stop). Některé z těchto letounů byly používány na výzkum počasí, přičemž obdržely nové označení '''WB-57F'''. Letouny RB-57F prováděly tajné mise nad východní Evropou. Jeden z nich byl 14. prosince 1965 ztracen nad [[Černé moře|Černým mořem]] za nevyjasněných okolností. Nejpravděpodobněji došlo k selhání kyslíkového systému, protože letoun pomalu klesal k zemi, jakobyjako by jej nikdo neovládal.<ref name="vector" /> Dva letouny byly umístěny v roce [[1965 v letectví|1965]] v [[Pákistán|Pákistánu]], aby sledovaly čínské [[Jaderná zkouška|jaderné zkoušky]].

Přestože byl letoun plánován jako bombardér a ještě nikdy nebyl americkým letectvem nasazen v bojové zóně, první B-57 umístěné v Jižním Vietnamu nepůsobily v ofenzivní úloze. Potřeba dalších průzkumných prostředků, obzvláště s možností působit v noci, vedla k umístění dvou letounů RB-57E do oblasti 15. dubna [[1963 v letectví|1963]]. V rámci operace „Particia Lynn“ prováděly tyto letouny infračervené snímkování s použitím kamer Reconofax VI.<ref>Smith 1966, str. 8.</ref> Později v srpnu 1965 byl jeden letoun RB-57F umístěn na thajskou leteckou základnu Udon, aby se pokusil zjišťovat informace o severovietnamských stanovištích protiletadlových střel SAM, a to nejprve v rámci operace „Greek God“ a následně v rámci operace „Mad King“. V prosinci byl do oblasti se stejným posláním umístěn další letoun RB-57F v rámci operace „Sky Wave“. Ani jedna z těchto operací nepřinesla užitečné výsledky a proto byly odvolány v říjnu 1965 a únoru 1966.<ref>Smith 1966, str. 41–42.</ref>

Nasazení prvních bojeschopných letounů B-57B od 8. a 13. bombardovací letky v Bien Hoa v srpnu 1964 doprovázela ztráta třech letounů při kolizi při jejich příletu. Nejprve dva z nich se srazily při přistání (jeden z nich musel být odepsán), a tak zablokovaly přistávací dráhu a další byl ztracen při přiblížení k základně, přičemž posádka zahynula.<ref name="vector" /> Zajištění bezpečnosti na základně bylo slabé, a proto dalších 5 letounů bylo zničeno a dalších 15 bylo poškozeno při minometném útoku [[Vietkong|Vietkongu]] 1. listopadu téhož roku. Při tomto útoku byly zničeny i 4 letouny [[A-1 Skyraider]] jihovietnamského letectva, byli zabiti 4 Američané a 72 bylo zraněno.<ref name="vector" /> Letouny podnikaly lety v nízkých výškách – oficiálně se jednalo o cvičné lety – s marnou nadějí, že budou mít psychologický efekt na nepřítele. Výsledkem bylo, že první bojovou misi letouny vykonaly až 19. února 1965, kdy bombardovaly pozice Vietkongu u [[Saigon|Saigonu]].<ref>Drendel 1982, str. 13–14.</ref> První let do Severního Vietnamu letouny vykonaly 2. března 1965 v rámci operace Rolling Thunder. Letouny typicky nesly 9 bomb o hmotnosti 500 liber (227 kg) v pumovnici a 4 bomby o hmotnosti 750 liber (340 kg) pod křídly na závěsech. Často ale nesly i výzbroj v podobě neřízených raket, napalmu a kazetových bomb. V dubnu začaly letouny podnikat noční útočné mise na [[Ho Či Minova stezka|Ho Či Minovu stezku]] s podporou letounů [[Fairchild C-123 Provider]] nebo [[Lockheed C-130 Hercules]] (světlice) a [[Douglas F3D Skyknight|EF-10B Skyknight]] (elektronický boj). Letouny zpočátku působily v barvě kovu, ale brzy byly opatřeny kamufláží - horní plochy v barvě džungle a spodní černé.<ref name="vector" />

16. května 1965 explodoval plně vyzbrojený B-57B na [[Ranvej|ranveji]] v Bien Hoa. Následnou řetězovou reakcí bylo zničeno 10 dalších letounů Camberra, 11 letounů [[Douglas A-1 Skyraider]] a jeden letoun [[Vought F-8 Crusader]]. Zemřelo 28 Vietnamců a Američanů a 105 dalších bylo zraněno. Kvůli ztrátám byly letouny B-57 v říjnu 1966 přemístěny do Phan Rang, kde podporovaly akce v tzv. „Železném trojúhelníku“ společně s australskými letouny [[English Electric Canberra|Canberra B.20]], přestaly tudíž létat nad [[Severní Vietnam]]. Ztráty byly rovněž doplňovány letouny B-57E, které byly upraveny do konfigurace B-57B.<ref name="vector" /> Letouny také pokračovaly v nočních útocích proti Ho Či Minově stezce. Letouny B-57B sloužily v tvrdé bojové službě celých 5 let, než byly v roce [[1969 v letectví|1969]] velmi opotřebené vyřazeny. Celkem 94 letounů B-57B bylo umístěno v Jihovýchodní Asii, z nich bylo 51 ztraceno v boji (15 na zemi) a 7 dalších bylo ztraceno z jiných důvodů. Z původních letounů, které do Vietnamu přiletěly v roce 1964, sloužil v roce 1969 již jen jediný.<ref name="vector" />

Nebyl to však konec letounů B-57 ve Vietnamu. V oblasti nadále sloužily letouny RB-57E v rámci průzkumného programu „Patricia Lynn“. Tyto letouny byly průběžně modernizovány a sloužily až do roku [[1971 v letectví|1971]].<ref name="vector" /> Další letouny B-57 se vrátily do Jihovýchodní Asie ve verzi '''B-57G''', což byly letouny B-57B přestavěné v rámci programu '''Tropic Moon III''', když byly na podzim roku 1970 umístěny v [[Thajsko|Thajsku]].<ref>Pfau and Greenhalgh 1978</ref> Tato letadla (celkem 11, další 4 byly používána pro výcvik a jedno bylo ztraceno v průběhu zkoušek) byla určena pro noční údery podél Ho Či Minovy stezky, a proto byla vybavena celou řadou senzorů a dalším vybavením. Letouny byly schopny shazovat i laserem naváděnou munici.<ref>Pfau and Greenhalgh 1978, str. 29.</ref> Relativně menší počet zásahů během jednoho letu v rámci operace ''Commando Hunt V'' v porovnání s letouny Lockheed AC-130A/E ukázal, že letoun není příliš vhodný pro ničení nákladních vozidel.<ref>Pfau and Greenhalgh 1978, str. 64.</ref> Proto byl učiněn pokus na zkombinování obou letounů. Jeden letoun B-57G byl upraven tak, že byla do pumovnice instalována věžička Emerson TAT-161 v jedním 20 mm kanónem M61 Vulcan v rámci projektu '''Pave Gat'''. Po testování na letecké základně Eglin na [[Florida|Floridě]], které nabralo jisté zpoždění, bylo konstatováno, „že B-57G může zasáhnout pevné i pohyblivé cíle 20 mm kanónem, ve dne i v noci. Vybavený 4 000 dávkami munice může letoun ''Pave Gat'' B-57G zasáhnout až 20 cílů, což je třikrát víc než bombami naložený B-57G. Letoun ''Pave Gat'' by se mohl vyhnout protiletadlové palbě střelbou z boční pozice, zatímco letoun nesoucí bomby musí přeletět přímo nad cílem.“ I když bylo možné nasazení v Jihovýchodní Asii, v srpnu 1971 bylo rozhodnuto o stažení letounů B-57G zpět do Spojených států na začátku roku 1972. Projekt Pave Gat byl zrušen 21. prosince 1971.<ref>Pfau and Greenhalgh 1978, str. 45–49.</ref> Letouny B-57G byly staženy z Thajska v květnu 1972. Existovaly plány na pokračování projektu B-57G, ale škrty ve výdajích po skončení konfliktu donutily letectvo tyto plány opustit.<ref>Pfau and Greenhalgh 1978, str. 91–92.</ref>

Se skončením války ve Vietnamu byly zbývající stroje B-57G předány letecké národní gardě USA státu [[Kansas]]. Vyřazeny byly v roce [[1974 v letectví|1974]], a tak skončila jejich bojová role v rámci letectva Spojených států. Stroje EB-57E sloužily až do roku [[1982 v letectví|1982]]. Letouny WB-57F pro meteorologickou službu USAF sloužily až do roku 1974. Avšak NASA, která měla již dříve zapůjčeny letouny RB-57F pro různé testy, pokračovala i nadále v používání typu WB-57F. První letoun získala NASA v roce 1972 a druhý v roce 1974. První byl vyřazen v roce 1982, ale druhý zůstal v provozu a navíc byl v roce [[1998 v letectví|1998]] získán třetí. Ten původně létal pro americký úřad National Center for Atmospheric Research.

Pákistánské letectvo byl jediným opravdovým zahraničním uživatelem letounů B-57 (24 letounů B-57B a 2 letouny B-57C)<ref name="vector" /> a tyto letouny použilo ve dvou válkách s [[Indie|Indií]]. Tyto letouny se dostaly do Pákistánu v roce [[1959 v letectví|1959]]. Od roku 1963 byly pákistánské letouny vybavovány bombardovacím systémem do každého počasí RB-1A "Georgia„Georgia Peach"Peach“,což vedlo k prodložení nosu letounu, a některé letouny mohly nést až 4 přídavné nádrže k pronikání ke vzdáleným cílům v indickém vnitrozemí.<ref name="vector" />

Ve [[Druhá válka v Kašmíru|druhé válce]] v [[Kašmír|Kašmíru]] v roce 1965 provedly letouny B-57 167 bojových letů, při kterých svrhly více než 600 tun bomb. Tři letouny B-57 byly ztraceny v akci spolu s jedním letounem RB-57F pro elektronické zpravodajství.<ref name="B-57 with Pakistan">Baugher, Joe. [http://www.joebaugher.com/usaf_bombers/b57_10.html "B-57 with Pakistan."] ''Martin B-57'', ''Joe Baugher's Encyclopedia of American Aircraft,'' 6. května 2001. Citováno: 4. listopadu 2011.</ref> Avšak pouze jeden z těch třech letounů byl ztracen díky nepřátelským akcím.<ref name="PAF"/> Během války napadaly bombardéry pákistánského letectva letiště v severní Indii. Během těchto akcí z několika různých leteckých základen. Bombardéry B-57 útočily na cíle v 15 minutových intervalech, což způsobilo, jak Pákistánci věřili, zásadní narušení aktivit indického letectva.<ref name="PAF">[http://www.defencejournal.com/2001/september/wars.htm "PAF and the three wars."] ''defencejournal.com'', 2001. Citováno: 5. listopadu 2011.</ref>

Během [[Indicko-pákistánská válka (1971)|indicko-pákistánské války]] v roce 1971 Pákistán opět použil letouny B-57. První noc války bylo napadeno 12 letišť indického letectva, na které bylo svrženo 183 bomb. V dalším průběhu války pákistánské stroje B-57 vykonaly mnoho nočních misí. Ztráty však byly větší než v roce 1965. Do konce války jich bylo vyřazeno nejméně 5.<ref name="B-57 with Pakistan"/><ref>[http://bharat-rakshak.com/IAF/History/1971War/Appendix3.html "IAF Claims vs. Official List of Pakistani Losses."] ''bharat-rakshak.com''. Citováno: 5. listopadu 2011.</ref> Zbývající pákistánské letouny byly vyřazeny z provozu v roce [[1985 v letectví|1985]].