Nacistické Německo: Porovnání verzí

V roce 1928 proběhly v Německu spolkové volby, které následovaly po zlepšení situace po hyperinflaci z období mezi roky 1922 až 1923, ve kterých nacisté získali pouze 12 křesel, to je 1,9 % poslaneckých mandátů. O dva roky později ve spolkových volbách vyhlášených po rezignaci kancléře [[Heinrich Brüning|Heinricha Brüninga]] dne 14. září 1930 a krachu akciových trhl v USA dostali nacisté již 6&nbsp;400&nbsp;000 hlasů (17,5 %), což jim zajistilo 107 poslaneckých mandátů, čímž se NSDAP stala druhou nejsilnější stranou v [[Reichstag]]u. O dva roky později proběhly v červenci další spolkové volby, ve kterých nacisté získali 230 křesel, čímž se staly nejpočetnější politickou stranou působící v Reichstagu.<ref>Nacistická strana nezískala parlamentní většinu, nicméně Hitler se stal kancléřem Německa. V listopadových volbách téhož roku dokonce došlo k poklesu křesel obsazených nacisty z 230 na 196.</ref> Prezident Hindenburg se zdráhal předat moc do rukou Hitlera, nicméně dřívější kancléř [[Franz von Papen]] uzavřel s Hitlerem dohodu mezi NSDAP a DNVP, která umožnila Hitlerovi se stát říšským kancléřem. 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Hitlera kancléřem Německa poté, co skončila neúspěchem snaha generála [[Kurt von Schleicher|Kurta von SchleicheraSchleicher]] o vytvoření stabilní vlády. Hitler začal na Hindenburga vyvíjet nátlak skrze jeho syna [[Oskar von Hindenburg|Oskara von Hindenburg]] a intrik s von Papenem, který sledoval své vlastní zájmy. Von Papen předpokládal, že jako více-kancléř udrží nacisty jako minoritní část vlády a že bude schopen kontrolovat Hitlera. Tento stav byl způsoben tím, že i když NSDAP vyhrála oboje volby v roce 1932, nikdy nezískala většinu, která by jí umožnila samostatnou vládu a ani vládu ve spojení s DNVP.

Většina vyšších důstojníků [[reichswehr]]u, kteří prodělali výcvik ještě za dob [[Německé císařství|císařství]], se nikdy nesmířila se vznikem [[Výmarská republika|Výmarské republiky]]. Tito důstojníci spatřovali v Hitlerovi obhájce svých zájmů, který opětovně vyzbrojí armádu, zasadí se o revizi Versailleské smlouvy a z Německa znovu vybuduje politickou a vojenskou velmoc <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.145</ref>. Generální štáb reichswehru si pak Hitler naklonil v červnu [[1934]], když při [[noc dlouhých nožů|noci dlouhých nožů]] provedl čistku v [[SA]]. Po smrti prezidenta Paula von Hindenburg se stal Hitler hlavou státu a změnil text vojenské přísahy – zatímco do této chvíle přísahali vojáci věrnost ''národu a vlasti'', tak nyní již přísahali věrnost ''vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi'' <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.146</ref>. Před nástupem Hitlera k moci, v roce 1932, měla armáda 44 generálů, v roce 1938 jich bylo 261 <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.147</ref>. 16. 3. 1935 zavedli nacisté [[branná povinnost|brannou povinnost]]. Armáda postupně opět získala svou ztracenou prestiž a nacistický režim navíc přikládal armádním záležitostem mimořádnou důležitost. Přesto se na přelomu let 1937 a 1938 objevily v armádě první náznaky opozice vůči režimu. Některé důstojníky znepokojil především Hitlerův plán z 5. 11. 1937 na napadení [[Československo|Československa]] <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.147</ref>. Ministr obrany polní maršál von Blomberg a vrchní velitel pozemního vojska generálplukovník von Fritsch vyjádřili nad plánem pochybnosti a byli zbaveni svých funkcí. Zanedlouho se podařilo z armády odstanit i zbytek konzervativní staré gardy a do poloviny roku 1938 Hitler zcela ovládl německou brannou moc. Přesto se v armádě i nadále objevovaly opoziční skupiny, které se opakovaně snažily Adolfa Hitlera odstranit – např. skupina spiklenců kolem náčelníka generálního štábu [[Ludwig Beck|Ludwiga Becka]], skupina kolem admirála [[Wilhelm Canaris|Wilhelma Canarise]] a generálmajora [[Hans Oster|Hanse Ostera]], skupina atentátníků v čele s generálmajorem [[Henning von Tresckow|Henningem von TresckowemTresckow]] a [[atentát z 20. července 1944|atentátníci z 20. července 1944]].

Postoj nacistů k církvím nebyl jednoznačný, ale ze strany [[nacismus|nacistů]] převažovalo spíš hluboké nepřátelství a často i tvrdé pronásledování <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.98</ref>. Důvodem byl i fakt, že ideologie nacismu byla ze své podstaty neslučitelná s [[křesťanství]]m. V Německu se však v roce [[1933]] hlásilo 68 milionů obyvatel ke křesťanské víře (62,7% obyvatel se hlásilo k [[Protestantismus|protestantatismu]] a 32,4% ke [[katolická církev|katolické církvi]]) <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.99</ref>. Protestanti i katolíci zpočátku vesměs uvítali nástup nacismu k moci, jelikož od nacismu očekávali obnovu starých tradičních hodnot z dob císařství, které za Výmarské republiky upadaly <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.99</ref>. Vysoce postaveným duchovním imponovaly sociální a politické cíle nacistů, jak o tom svědčí i [[pastýřský list]] bavorských biskupů z 12. 11. 1933, v němž je zmínka o záchraně Německa před [[bolševismus|bolševismem]]. Velmi rychle však byla v nacistickém Německu stanovena jasná hranice mezi náboženskými záležitostmi, do nichž se nemá plést stát, a záležitostmi státu, do nichž se nemají plést církve. 20. července 1933 uzavřelo nacistické Německo [[konkordát]] se [[Svatý stolec|Svatým stolcem]]. I přes uzavření konkordátu postupovali nacisté vůči katolické církvi tvrdě – katolický tisk byl cenzurován, úřady měly právo nepovolit procesí nebo uzavřít klášterní školy. Papež [[Pius XI.]] na tuto situaci zareagoval [[Encykliky Pia XI.|encyklikou]] ''[[Mit brennender Sorge|S palčivou starostí]]'', jejíž šíření nacisté v Německu zakázali. Encyklika byla nakonec jen ojedinělým případem vzdoru ve vztazích mezi [[Vatikán]]em a třetí říší. Do kritiky režimu se však i nadále pouštěli někteří domácí duchovní – např. Biskupbiskup [[Clemens August von Galen|Clemens August hrabě von Galen]]. Do opozice vůči nacismu se dostala i protestantská Vyznávající církev a Ochranné sdružení farářů a jmenovitě pak např. evangeličtí duchovní [[Dietrich Bonhoeffer]] nebo [[Friedrich Justus Perels]]. Skupiny protinacistického odporu v církvích však byly izolované a nebylo jich mnoho <ref>David Welch, Němci proti Hitlerovi, Opozice v třetí říši 1933-1945, Euromedia Group k. s., 2005, ISBN 80-242-1379-6, str.119</ref>. Církve vystupovaly otevřeně proti nacismu jen tehdy, pokud ohrožoval jejich teologickou nebo morální autonomii. Jedinou náboženskou organizací, která kladla rozhodný a vytrvalý odpor nacismu, byli [[Svědkové Jehovovi]], kteří se ocitli mimo zákon nedlouho poté, co nacisté převzali moc.