Píše se rok 1991 a svět se změnil. To, co nebylo možné v období Mnichova a v srpnu 1968 v Československu, náhle platí. Svět na konci tisíciletí je natolik provázán vztahy ekonomickými, že každý výkyv znamená destabilizaci nejen jednoho státu, ale i celé zeměkoule. Jsme plně zaujati svými vlastními problémy, že nám často uniká skutečnost trvalého zařazení ČSFR v mezinárodním měřítku do procesu nutné integrace. Nebylo tomu jinak už před listopadem 1989 v oblasti mocenských bloků, ale pro nedostatečnou nebo záměrně zkreslenou informovanost málokdo přemýšlel o tom, že se na procesech konfliktů na světě podílíme. A to ať již přímo nebo nepřímo a navíc v jakém smyslu? Dnes dochází k téměř neuvěřitelné jednotě postojů prezentované OSN. Připuštění každého potencionálního nebezpečí expanze by znamenalo narušení budované rovnováhy a vznik nejistoty vývoje ve světě.
Názory na účast naší jednotky v Perském zálivu se v ČSFR ostře diferencovaly. Od volání "co je nám po tom", až po pocity hrdosti jiných. Celé spektrum názorů jako kdyby odráželo vnitřní situaci doma, třenice, rozpory a nejistoty. Sami ovšem dobře známé pocity, kdy se světa netýkaly problémy naší identity a cítili jsme je nakonec jako příkoří. Jak tedy přistupovat dnes k podobným problémům jinde?
