Sklárna: Porovnání verzí

'''Sklárna''' je [[Výrobna|výrobní místo]], kde dochází k výrobě [[sklo|skla]]. Základním technickým vybavením každé sklárny je tavící agregát ([[sklářská pec]]), chladící zařízení a pomocná technika (vybavení kmenárny, agregát na temperování pánví aj.). Podstata výroby skla ve sklárnách je po tisíciletí stejná. Ve sklářské peci dojde k roztavení [[Sklářský kmen|sklářského kmene]], který je následně zpracován a uložen do chladící pece, kde dochází k pozvolnému vychlazení vyrobeného skla. Sklářské pece jsou různého typu. Ve své podstatě se však dělí na 2 typy - pánvové pece (původní typ sklářské pece), kde dochází k roztavení sklářského kmene uvnitř pece v samostatné nádobě, které se říká pánev, a vanové pece, kde dochází ke kontinuální výrobě skla.

Z ostatních pomocných zařízení jmenujme kmenárnu, kde dochází k přípravě sklářského kmene. Sklářský kmen je směs [[Surovina|surovin]], které se používají pro výrobu skla. Nejdůležitějšími surovinami jsou [[křemenný písek]], soda ([[potaš]]), [[vápenec]] a dále pak přísady, které pomáhají dotvářet výsledné vlastnosti skla - barvu, tvrdost, zpracovatelnost apod.

Historicky byly sklárny situovány do míst, kde byl snadný přístup k surovinám. Kromě surovin pro přípravu sklářského kmene to byla dále bezprostřední blízkost energetických surovin. K těm historicky patřilo zejména [[dřevo]], které se používalo nejen pro ohřívání pecí, ale i pro výrobu [[Uhličitan draselný|potaše]]. Za tímto účelem byla běžnou součástí skláren tzv. flusárna, kde se potaš neboli flus vyráběl. Výroba potaše byla technologicky poměrně jednoduchá, ale náročná na čas a především na množství dřeva. Potaš byla důležitou součástí sklářského kmene, která podporovala proces tavby.

Staré sklárny těžily [[Písek (materiál)|písky]] ve svém okolí a to buď povrchově, nebo často z [[Řeka|řek]], kde se sbíraly říční oblázky, křemenec nebo [[pískovec]]. Sklárny pak sami suroviny zpracovávaly a čistily. Ještě kolem roku [[1850]] měla každá česká sklárna drtírnu křemene[[křemen]]e a stoupy (zpravidla 3 až 20). Teprve od 2. poloviny 19. století začíná docházet k dovozu kvalitnějších písku z lokalit vzdálenějších sklárnám. V současné době se sklářské písky v Čechách těží a upravují pouze ve třech lokalitách - [[Střeleč]] u Jičína, [[Provodín]] a [[Srní u České Lípy]].

V českých zemích jsou doloženy nejstarší sklárny ve 2. polovině [[13. století]]. Středověkou[[Středověk]]ou sklářskou huť tvořila sklářská pec krytá přístřeškem a několik jednoduchých budov sloužících k ukládání surovin, k výrobě a k ubytování. Sklárna byla umístěná zpravidla na potoce u lesa a jednalo se často o dočasné zařízení, někdy pouze sezóní (od jara do podzimu). Důvodem byla spotřeba okolního dřeva. Po vymýcení okolního lesa[[les]]a byla huť přemístěna na jiné místo. K "usídlení" hutí dochází v souvislosti s rozmachem sklářské výroby, ale také možností dopravy. Větší pece již nebylo ekonomicky výhodné stavět znovu na jiném místě. Hutě se tak od 16. století stávaly živými hospodářskými jednotkami. Ze 16. století máme z Čech doloženou existenci více než 100 skláren a přes 20 skláren na Moravě.

K velkému rozvoji [[sklářství]] a s ním i sklářských hutí dochází po [[Třicetiletá válka|Třicetileté válce]]. České sklo se tehdy vyváží po celé Evropě. Mnohé z tehdejších skláren pracují dodnes. V roce [[1792]] je v Čechách doloženo 79 sklářských hutí s 1423 pracovníky. V roce [[1798]] pak 64 hutí. Útlum sklářských hutí pak přichází s [[Napoleonské války|Napoleonskýminapoleonskými válkami]] a blokádami trhu. K opětovnému rozvoji docházídošlo až od 30. let [[19. století]], kdy se začal počet domácích podniků zvyšovat. Roku [[1844]] bylo v Čechách 85 sklářských hutí a 73 rafinačních podniků, které zaměstnávaly dohromady okolo 30 tisíc lidí. V 70. letech 19. století bylo v Čechách 80 sklářských hutí a jejich počet se do konce 19. století zvýšil na 90.

Útlum sklářství znamenáznamenala [[Prvníprvní světová válka]]. S jejím příchodem zanikajízanikly především malé sklářské hutě a hutě, kde byly sklářské pece vytápěny nerentabilním dřevem. Již od druhé poloviny 19. století došlo k rozvoji vytápění pecí [[Generátorový plyn|generátorovým plynem]] vyráběným z [[uhlí]], což zvýhodňovalo zejména sklárny v severních Čechách. Proces industrializace vedl také k centralizaci a postupné specializaci výroby. RozvíjíRozvíjela se tak zejména oblast Teplicka, zatímco dříve tradiční sklářství na Šumavě upadáupadaůo. Poslední ránouranou menším podnikům byla [[Velká hospodářská krize]].

Po [[Druhá světová válka|Druhédruhé světové válce]] byla v roce [[1945]] většina větších skláren v Československu znárodněna. Vznikají národní podniky, které sdružují několik skláren najednou. V lednu 1946 vzniká v Praze Generální ředitelství Československých závodů sklářských, pod které jsou národní podniky začleněny. Kromě změny vlastnické struktury se sklárny potýkaly i s částečným nedostatkem kvalitní pracovní síly způsobené odsunem německých sklářů. V roce 1948 došlo k velkému poklesu odbytu, což vedlo ke zřízení centrální obchodní organizace zabývající se vývozem - Skloexportu. Znárodnění a centralizace skláren byly završeny pak počátkem padesátých let 20.století.