Ambrose Burnside: Porovnání verzí

V době propuknutí občanské války byl brigádním generálem u domobrany Rhode Islandu (''Rhode Island Militia''). Tato byla povýšena na 1. dobrovolnický pěší pluk Rhode Islandu (''1st Rhode Island Volunteer Infantry'') a Burnside jmenován plukovníkem u tohoto pluku 2. května 1861.[[Soubor:Burnside with 1stRI.jpg|right|thumb|Důstojníci 1.doborovolnického pluku Rhode Islandu - 1861]] Během měsíce povýšil na velitele brigády vojenského okruhu Severní [[Virginie]]. Velel brigádě, která byla postupně po částech doplňována dalším vojenskými jednotkami, v první bitvě u Bull Run v červenci 1861 a dočasně převzal velení za zraněného brigádního generála Davida Huntera. Po 90 dnech musel jeho regiment mimo přímou službu, Burnside byl povýšen na brigádního generála u dobrovolníků a byl přeložen k výcvikovému středisku rodící se Potomacké armády. <ref name=ESWW/>

Burnside dostal pod své velení "pravé křídlo" Potomacké armády (I a IX sbor) na začátku [[Maryland]]ského tažení v bitvě u South Mountain, ale McClellan oddělil tyto dva sbory k bitvě u Antietamu a protože je umístil na protějších koncích unionistické bitevní linie, vrátil Burnsidovi velení jen nad IX sborem. Ten mlčky odmítl vzdát se své vyšší pravomoci a tak veškeré příkazy k těmto sborům posílal po velitelích sboru, nejprve po generálmajorovi Jesse L. Reno (který padl v bitvě u South Mountain) a potom po brigádním generálovi Jacobu D. Coxovi. Toto nešikovné uspořádání přispělo k pomalosti v zaútočení na přechod přes řeku na jižním křídle unionistické linie, který se nyní jmenuje Burnsideův most (''Burnside's BrigdeBridge'').<ref>Bailey, pp. 120-21.</ref> Neprovedl adekvátní průzkum oblasti a namísto využití několika snadných brodů na místech mimo dostřel nepřítele byly jeho vojenské jednotky přinuceny k opakovaným útokům přes úzký most, který byl ovládaný z vyvýšených pozic konfederačními ostrostřelci. Před polednem již McClellan ztrácel trpělivost. Vyslal řadu kurýrů, aby motivoval Burnsidea k postupu kupředu. Přes jednoho pobočníka mu vzkázal: "Řekněte mu, že i kdyby to stálo 10000 mužů, tak to musí provést právě teď." McClellan zvýšil tlak vysláním jeho inspekčního generála, aby konfrontoval Burnsidea, který působil rozhořčeně: "McClellan, zdá se si myslí, že já nejsem ten nejlepší, kdo může získat tento most, jste už třetí nebo čtvrtý, kdo byl u mne dnes ráno s podobnými příkazy."<ref>Sears, pp. 264-65.</ref> Zpoždění dovolilo konfederační divizi generálmajora A.P. Hilloa k postupu od Harper Ferry a odražení unionistického průlomu. Když McClellan odmítnul Burnsideovy žádosti o posily, skončila bitva taktickým patem.<ref>Bailey, pp. 126-39.</ref>

McClellan byl odvolán po selhání při stíhání generála [[Robert Edward Lee|Roberta E. Lee]] při jeho ústupu od Antietamu a 7. listopadu [[1862]] byl Burnside pověřen velením Potomacké armády. Neochotně se podřídil tomuto příkazu, již třetímu v jeho krátké kariéře.[[Soubor:AmbroseBurnsideonMount1862.jpg|right|thumb|Generál Burnside - rok 1852]] President [[Abraham Lincoln]] vyvíjel tlak na Burnsidea, aby provedl útočnou akci a 14. listopadu schválil jeho plán na zmocnění se hlavního města Konfederace [[Richmond]]u ve [[Virginie|Virginii]]. Tento plán vedl k potupné a nákladné porážce Unie v bitvě u Fredericksburgu 13. prosince [[1862]]. Jeho postup na Fredericksburg byl rychlý, ale plánování postavit pontonový most k překročení řeky Rappahannock River a také jeho vlastní nechuť k rozmístění části jeho armády přes místa s brody později zpozdily útok. Toto dovolilo generálu Lee soustředit armádu podél Marye's Heights přímo na západ od města a snadno odrazit unionistické útoky. Útoky jižně od města, které byly považovány za hlavní směr útoku na město, byly také špatně vedeny a počáteční prudký postup Unie zůstal bez podpory. Rozrušen selháním jeho plánu a enormními oběťmi při opakovaných, marných čelních útocích, Burnside deklaroval, že on by mohl vést útok jeho starými sbory. Jeho velitelé sboru mu to rozmluvili, ale vztahy mezi ním a jeho podřízenými byly napjaté. Vzal na sebe plnou odpovědnost za neúspěch a nabídl, že odejde z armády, což nebylo akceptováno.

Když se v červenci [[1864]] začalo schylovat k patu v poziční válce u Petersburgu, souhlasil s plánem, který navrhli horníci z [[Pensylvánie|pensylvánských]] uhelných dolů, sloužící v jeho regimentech: vykopat podzemní chodbu pod pevnůstkami konfederačního opevnění, zapálit tam výbušniny a tím dosáhnout překvapivého průlomu. Zničení pevností 30. června je známo též pod pojmem bitva u kráteru. [[Soubor:Petersburg crater aftermath 1865.jpg|right|thumb|Kráter u Petersburgu po bitvě]] Kvůli zásahu Meadeho, který Burnsideovi vydal rozkaz jen několik hodin před útokem pěchoty, nebyly nasazeny jeho divize černošských vojáků, které byly speciálně vycvičené pro tuto misi. Namísto toho byl přinucen využít netrénované bělošské vojenské jednotky. Protože se nemohl rozhodnout, která divize bude nasazena, tak si jeho podřízení velitelé metali los. Takto byla vybrána divize pod velením brigádního generála Jamese H. Ledlieho, který selhal při instruování mužů, co se od nich očekává a během bitvy se opil za liniemi a nebyl schopen velet. Ledlieho lidé vstoupili do obrovského kráteru, místo aby ho obešli a zůstali v něm uvězněni a podléhali vražednému ohni palby konfederačních vojáků na okraji kráteru, což mělo za následek vysoké oběti. Burnside byl 14. srpna zbaven velení a [[Ulysses S. Grant|Grant]] ho poslal na dovolenou, Meade mu však tuto příhodu nikdy nepřipomínal. Vyšetřující soud později dal za vinu fiaska u kráteru Burnsideovi a jeho podřízeným velitelům. V prosinci se setkal s presidentem [[Abraham Lincoln|Lincolnem]] a generálem Grantem a probírali společně jeho budoucnost. Zvažoval o rezignaci, ale nakonec přijal požadavek Lincolna i Granta a zůstal v armádě. O konci rozhovoru uvedl: Nebyl jsem informován o žádném místě, na které bych měl nastoupit." Nakonec podal komisi svou resignaci dne 15. dubna [[1865]].<ref>Wert, pp. 385-86; Mierka, np.; Eicher, pp. 155-56.</ref>

Během návštěvy Evropy v roce [[1870]] se pokusil být zprostředkovatelem mezi [[Francie|Francií]] a [[Německo|Německem]] ve [[Prusko-francouzská válka|prusko-francouzské válce]]. V roce [[1874]] byl zvolen senátorem za [[Rhode Island]], znovu zvolen byl v roce [[1880]] a byl ve funkci až do své smrti v roce [[1881]]. Během té doby, ačkoli byl před válkou demokratem, hrál jako republikán významnou roli v armádních záležitostech a zároveň byl v roce 1881 zvolen předsedou výboru mezinárodních vztahů.<ref name=WE>Wilson, np.; Eicher, p. 156.</ref> Zemřel náhle na srdeční neuralgii (angína pectoris) v Bristolu, stát Rhode Island a je pohřben na Swan Point Cemetery [[Providence]], Rhode Island.<ref name=WE/> [[Soubor:Ambrose E Burnside grave.jpg|thumb|hrobka na hřbitově Swan Point]] Na konci 19. století byla k jeho poctě v Burnside Parku, [[Providence]], vztyčena jezdecká socha.

Jeffry D. Wert v pasáži věnované jeho armádní kariéře popsal jeho pocity po Fredericksburgu:<ref>Wert, p. 217.</ref>{{citace|Byl nejvíce nešťastným velitelem armády, generálem, který proklínal úspěchy svých nejpopulárnějších velitelů a muž, který věřil, že se nehodí na tuto funkci. Jeho pozice byla poznačena hořkým nepřátelstvím mezi jeho podřízenými a strašnými, zbytečnými ztrátami na životech. Ačkoli byl pevným vlastencem, postrádal sílu osobnosti a vůle řídit neposlušné generály. Byl vždy ochotný bojovat s nepřítelem, ale jako hrozný odkaz na něho působily boje na Marye's Heights|Jeffry D. Wert|The Sword of Lincoln}} [[Soubor:Burnside Park monument.jpg|thumb|Jezdecká socha v Burnside Park, Providence]] <br />

Shrnutí od Bruce Cattona:<ref>Catton, pp. 256-57.</ref> {{citace|... Burnside opětovně demonstroval, že bylo armádní tragédií, když mu byla dána hodnost vyšší než plukovník. Jeden důvod mohl být navíc k všem jeho chybám, že se nikdy neměl k tomu, aby konal na svoji zodpovědnost, byl jednoduchým, poctivým, loajálním vojákem, vždy dělal to nejlepší, co mohl, ačkoli to nebylo moc dobré, nikdy se nevěnoval žádným machinacím, spolčování či pomlouvání. Byl skromný, v armádě, kde mnoho jejich generálů bylo nesnesitelnými primadonami, se nikdy nepokládal za Napoleona. Fyzicky byl impozantní: vysoký, jen trochu tlustý, nosil se nepochybně jako většina umělců a naháněl hrůzu všem v armádě svými licousy. Obvykle nosil vysoký, rolničkou opatřený plstěný klobouk s okrajem ohnutým dolů a dvouřadový, po kolena sahající vojenský kabát v pasu s řemenem, což bylo oblečení, které je pro moderního člověka velmi podobné tomu, které nosili svalnatí městští policisté v 80 letech 19. století|Bruce Catton|Mr. Lincoln's Army}} [[Soubor:Gen. Ambrose E. Burnside - NARA - 524497.tif|right|thumb|Generál Ambrose Burnside]]

• Grimsley* Eicher, MarkJohn H., Andand KeepDavid MovingJ. On:Eicher. TheCivil VirginiaWar Campaign, May–JuneHigh 1864Commands. LincolnStanford, CA: UniversityStanford of NebraskaUniversity Press, 20022001. ISBN 0-80328047-21623641-23.

• Sauers* McPherson, RichardJames AM. "AmbroseBattle Everett Burnside." In EncyclopediaCry of theFreedom: AmericanThe Civil War: AEra. Political, Social, and MilitaryOxford History, editedof bythe David S. Heidler and Jeanne T.United HeidlerStates. New York: W.Oxford W.University Norton & CompanyPress, 20001988. ISBN 0-39319-04758503863-X0.

• Warner* Rhea, EzraGordon JC. GeneralsThe inBattles Blue:for LivesSpotsylvania ofCourt House and the UnionRoad to Yellow Tavern May 7–12, Commanders1864. Baton Rouge: Louisiana State University Press, 19641997. ISBN 0-8071-08222136-73.