Alexandr Aljechin: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
ArthurBot (diskuse | příspěvky)
m Robot: opravy pravopisu
ArthurBot (diskuse | příspěvky)
m Robot: opravy pravopisu
Řádek 41:
Roku 1917 začalo v Rusku docházet k radikálním mocenským převratům a bouřím. Aljechin se doslova zoufale toulal od města k městu, získával prostředky hraním simultánek, partiemi naslepo, konzultačními a ukázkovými partiemi pro veřejnost atd. To nejhorší ale teprve mělo přijít. V listopadu (v říjnu podle Juliánského kalendáře) 1917 získali moc bolševici a náhle bylo zřejmé, že Sašův aristokratický původ pro něho představuje více než tíživou skutečnost. Zbytky jmění, které zdědil po rodičích mu byly zkonfiskovány a nejlepší šachista Ruska byl tak nucen hledat prostředky ke své obživě doslova ze dne na den. To měl navíc ještě ztížené faktem, že v tehdejší Moskvě, která byla jinak šachovou Mekkou, nemělo momentálně zbídačené obyvatelstvo, zoufale si shánějící každodenní obživu, na šachy náladu. Aljechinova historická stopa se zde ztrácí a znovu se vynořuje až v létě 1918, kdy se přece jen podařilo uspořádat malý, zápasový turnaj o třech hráčích, hraný na tři kola, který Alexandr Alexandrovič přesvědčivě vyhrál (1.Aljechin 4,5 bodu ze 6, 2.Něnarokov 3,5 bodu, 3.Rabinovič 1 bod).
 
Již na podzim téhož roku se však Alexandr odhodlal k závažnému kroku a podnikl riskantní cestu směrem na jih, přes Kyjev do Oděsy. Taková pouť byla v té době velmi dobrodružným podnikem, protože díky probíhající občanské válce, si válčící strany jednotlivá města neustále přebíraly a Aljechin tak nemohl mít jistotu do jakých rukou při své cestě padne. Jako záminka byla účast na turnaji v Oděse za účasti tamnějšíchtamějších mistrů Verlinského, Vilnera a dalších. Skutečná příčina však byla jiná. Alexandr se již tehdy rozhodl emigrovat a doufal, že se z Oděsy dostane za hranice parníkem. Záměr se mu však nepodařilo realizovat. Turnaj byl zrušen, Aljechinovi nebyl povolen vstup na parník a on tak zůstal v Oděse až do léta 1919 ve strašlivých poměrech. Ve městě panoval hlad, věznění a masové popravy byly na denním pořádku. O Aljechinově životě zde později vyprávěl Bogatyrčuk, podle svědectví mistra Vilnera: "Aljechin stál před obtížným úkolem, jak přežít a zároveň neztratit naději na zisk titulu mistra světa. Objevil se jistý ctitel jeho šachového génia, který pro Aljechina sehnal velmi lukrativní místo v komisi pro konfiskaci majetku buržoazie, ovšem povinností pro působení v této komisi byl vstup do komunistické strany, což Aljechin udělal (Bogatyrčuk tvrdil, že mu Aljechin již tehdy ukázal svou legitimaci, jiné důkazy, než toto Bogatyrčukovo tvrzení však nejsou k dispozici)." Pak však kdosi pravděpodobně Aljechina udal a prozradil jeho šlechtický původ, Alexandra zatkli čekisté a následně byl odsouzen k trestu smrti zastřelením! Jen pár hodin chybělo k tomu, aby šachový svět přišel o jednu ze svých největších legend, když se oděskému mistru Vilnerovi, se zoufalou snahou, podařilo spojit se s předsedou "sovnarkomu" Ukrajiny Rakovským a ten vydal rozkaz Aljechina osvobodit (existuje i jiná verze, podle níž Aljechina zachránil "narkom" pro zemědělství Manuilskij, s jehož vědomím se velmistr nacházel v Oděse).
 
V létě 1919 se tak Aljechin vrátil opět do Moskvy, rozhodl se šachu zanechat a přihlásil se na školu kinematografie. Avšak zde Saša na dlouho nezakotvil, na konci roku 1919 zanechal studia a odcestoval do Charkova za svým bratrem Alexejem. Ani zde však štěstí pro něj nekvetlo, při práci na Vojensko-sanitární správě onemocněl skvrnitým tyfem, který byl v tehdejších poměrech, jaké v Rusku panovaly, poměrně běžným. 20.května 1920 se rozčarovaný Aljechin vrátil do Moskvy a konečně se mu podařilo se uplatnit v právnické profesi, na níž studoval, stal se z něj vyšetřovatel takzvaného Centroroziska, což byl úřad, jenž byl součástí milice, která se zabývala pomocí lidem, kteří za války ztratili své příbuzné.