Jméno růže: Porovnání verzí

Kniha se snaží vzbudit dojem autentičnosti [[středověk]]u, k čemuž slouží i samotná literární kompozice románu. Dělením děje na jednotlivé dny připomíná [[Boccaccio|Boccacciův]] [[Dekameron]]. Jednotlivé dny pak dělí podle [[Řehole svatého Benedikta]] a přesně stanoveného rytmu [[Mnich|mnišských]] zvyklostí. Dění románu se pak odvíjí podle [[Aristotelés|aristotelského]] vzoru jednoty místa, času a děje – během jednoho listopadového týdne roku [[1327]]. Dojmu autentičnosti a historické věrnosti se snaží Eco dosáhnout také častými citacemi z existujících středověkých písemných děl. Postava Viléma z Baskervillu hájí názory [[Marsilius z Padovy|Marsilia z Padovy]], z jehož spisu [[Defensor pacis]] často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě [[Bible]] a z autorů je to [[Roger Bacon]], [[William Ockham]], [[Tomáš Akvinský]] ([[Summa theologiae]]), [[Isidor Sevillský]], [[Alan z Lille]], [[Publius Vergilius Maro]] a mnozí další. Zmínit musíme také spisy [[Visio Brendani]] a dlouhou nudnou pasáž pojednání o [[Alegorie|alegorii]] kamenů, která je doslova převzata ze spisu [[De lapidibus]]. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z [[Bernard z Morlasu|Bernarda z Morlasu]], skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se [[nominalismus]] obdivuhodně propojuje s moderní [[Sémiotika|sémiotikou]] (verš: „''Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci''“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „''Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit''“ je tak například parafrází věty [[Ludwig Wittgenstein|Ludwiga Wittgensteina]] (1889 – 1951).

 

 

== Příběh ==