Prajzové: Porovnání verzí

Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v [[Ratiboř]]i 14. 5. 1919.{{chybí zdroj}} Kampaň neustávala ani po uzavření [[Versailleská smlouva|Versailleské smlouvy]].{{chybí zdroj}} V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7% obyvatelstva [[Hlučínsko|Hlučínska]] přání zůstat v rámci Německa.{{chybí zdroj}} Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílány vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli, někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění [[plebiscit]]u na Hlučínsku vojenskou podporu v případě ozbrojeného střetnutí o Těšínsko.{{chybí zdroj}} Vše marně. Když Češi přijeli do Hlučínska tak uviděli jen prázdné ulice a prakticky vůbec nikdo je nevítal i přes to, že zabrání Hlučínska bylo reprezentativně provedeno.<br />

V roce 1938 po [[Mnichovský diktát|mnichovském diktátu]] bylo Hlučínsko vráceno zpět do Německa avšak nikoliv jako Sudetengau ale přímo do [[Altreich]]u. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německému Slezsku a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 [[Horní Slezsko (provincie)|provincie Horní Slezsko]]). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a gauleiter Josef Wagner. Akt navrácení jednoznačně vypovídal o povědomí německé strany o neoddiskutovatelné příslušnosti obyvatelstva i samotného území k Německu.{{chybí zdroj}} Tento fakt měl ovšem i svojí stinnou stránku, která byla spojena s povinnou službou mužů ve [[wehrmacht]]u v průběhu 2. světové války, což mělo za následek velké lidské oběti, strádání a stovky mrtvých. Tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti.{{chybí zdroj}}

 

== Literatura ==