Kanonické právo: Porovnání verzí

Odebráno 5 bajtů ,  před 9 lety
link fix, úprava
m (link fix)
(link fix, úprava)
== Historie ==
{{viz též|Historie kanonického práva}}
Historie kanonického práva začíná vznikem [[křesťanství]], ačkoli slovo [[kánon]] začal používat až [[I.První nicejský koncil]] ([[325]]). Prvopočáteční normy křesťanů však lze stěží považovat za nějaký smysluplný kodex, neboť se křesťané pouze snažili naplnit [[Ježíš]]ovo kázání na hoře ([[Matoušovo evangelium|Mt. 5, 1-7, 29]], [[Evangelium podle Lukáše|Lukáš 6, 17-49]]). Dalším důležitým pramenem byla samozřejmě [[Bible]] a díla [[Apoštolští Otcové|Apoštolských Otců]]. Faktické vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel byla do I.Prvního nicejského koncilu zcela v kompetenci místních organizací, které je realizovaly především ve formě [[biskup]]ských výnosů. To vedlo k decentralizované správě ve které [[papež]] neměl žádné mimořádné [[pravomoc]]e.
 
Díky politické situaci se tato skutečnost začala v [[5. století]] měnit a postupně docházelo k posílení papežské moci, která byla realizována pomocí [[papežské dekretály|papežských dekretálů]]. Prakticky až do [[Druhý nicejský koncil|Druhého nicejského koncilu]] ([[787]]) se kanonické právo vyvíjelo jednotně ačkoli bylo výrazně ovlivňováno místními [[biskup]]skými výnosy. Po tomto koncilu se začali stále více prohlubovat rozdíly mezi východním a západním náhledem na [[křesťanství]] a od následujícího [[Čtvrtý cařihradský koncil|Čtvrtého cařihradského koncilu]] se jedná o koncily uznávané pouze západní částí katolické církve. To neznamenalo, že by na jednu část přešlo kanonické právo a druhá tvořila něco jiného, znamená to pouze, že se kanonické právo rozdělilo na dvě části, které se postupem času v některých ohledech poměrně vzdálily.
[[Tridentský koncil|Tridentským koncilem]] ([[1545]] -[[1563|63]]) jakoby končí zlaté období kanonického práva katolická církev přestala oficiálně vydávat další sbírky. Tento koncil upřesnil některé problémy vyplývající z Corpusu, přičemž samozřejmě zahrnul i dekrety pozdější. Po tomto koncilu Corpus Iuris Canonici, pomalu začal zaostávat, v [[17. století]] byl doplněn o [[Institutiones Iuris Canonici]] a [[Liber Septimus decretalium]] (obě z konce [[16. století]]), ale k další činnosti směřující ke kodifikaci kanonického práva nedošlo. Tridentský koncil omezil papežovu suverenitu v zásazích do kanonického práva a ten od této doby vydává své dekrety za pomoci [[papežská konstituce|papežské konstituce]], dalším normotvorným orgánem se pak stala nařízení vyšších papežských úřadů. Následující období (prakticky do roku [[1917]]) se zaměřilo na provádění výsledků Tridentského koncilu. V tomto období vzniklo několik soukromých sbírek, ale kanonické právo tohoto období značně upadlo a začalo se zabývat téměř výhradně církevními a teologickými problémy. V tomto období začala sílit snaha států upravit vztahy s církví a vůbec její působnost pomocí práva světského. Toto církevní tzv. [[konfesní právo]] již nebylo v působnosti církve, čímž byl oslaben i vliv kanonického práva.
 
Dalším významným počinem ohledně tvorby práva měl být [[První vatikánský koncil|I. vatikánský koncil]], ten však byl přerušen ([[1870]]) a nikdy nedokončen, protože došlo k obsazení [[Papežský stát|papežského státu]]. Přesto zde došlo k vypracování (nikoli však ke schválení) principů [[trestní právo|trestního práva]], toto rozpracování se přesto promítlo do pozdějších úprav. Z tohoto koncilu přesto vzešla zcela zásadní věc a tou je [[Pastor aeternus]] ([[1870]]), kterou získal papež nad římskokatolickou církví opravdu velkou až neomezenou moc. Tímto dokumentem získal papež velkou pravomoc a totiž mluví-li k celé církvi ex cathedra (úředně) ve věcech morálky a [[víra|víry]] je jeho rozhodnutí neomylné, neodvolatelné a nepodléhá dalšímu souhlasu. Toto rozhodnutí mělo skutečně obrovské i mimocírkevní důsledky. Na I.Prvním vatikánském koncilu byl vznesen požadavek na kodifikaci kanonického práva, tento požadavek mnoha významných církevních představitelů nebyl nijak nečekaný, protože hlasy hovořící o nutnosti kodifikace se ozývaly již delší dobu. Roku [[1904]] zahájil [[Pius X.]] práce na vytvoření nového [[kodex]]u. Ten byl vytvořen roku [[1914]], ale jelikož zemřel papež a začala [[první světová válka]], byl tento kodex vyhlášen až apoštolskou konstitucí za papeže [[Benedikt XV.|Benedikta XV.]] roku [[1917]] jako [[Codex Iuris Canonici (1917)|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1917). Tento kodex byl první úplnou kodifikací latinského kanonického práva. Jelikož ve [[20. století]] došlo k celé řadě politických změn objevila se velmi brzy nutnost změn, tyto změny byly uskutečněny pomocí nového kodexu [[Codex Iuris Canonici (1983)|Codex Iuris Canonici]] (CIC/1983)
 
=== Východní kanonické právo ===
Ve východním právu lze najít daleko menší vůli po centralizaci a dlouhou dobu zde neexistovala prakticky žádná snaha o kodifikaci, či zpřehlednění jeho zásad. O kodifikaci tohoto práva se začalo hovořit až po vydání CIC/1917. Díky tomu, že neexistovala žádná předchozí kodifikace, bylo výrazně složitější se o něco takového pokusit. Roku [[1935]] byla papežem ustanovena komise pro kodifikaci východního kanonického práva, která svoji činnost zakončila v roce [[1948]]. Protože se jednalo o výrazný zásah do tradic, nebyl tento dokument ([[Corpus Iuris Canonici Orientalis]] (CICO)) vydán najednou, ale po částech. Jelikož ani toto neodpovídalo přesným představám východních církví, vydal [[II.Druhý vatikánský koncil]] roku [[1964]] dekret o katolických východních církvích, který ovlivnil další kodifikační činnost. Na základě nových kodifikačních snah, byl vytvořen nový kodex, tzv. [[Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium]] (CCEO), který papež [[Jan Pavel II.]] promulgoval v roce [[1990]].
 
== Kanonické právo pravoslavných církví ==