Palivový článek: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: mn:Түлшний элемент |
|||
Řádek 25:
Svou skutečnou renesanci zažil palivový článek v 60. letech 20. století. Bylo to především díky kosmickému výzkumu, protože článek má proti jiným zdrojům výhodnější poměr energie/hmotnost. Byly jimi například vybaveny kosmické lodi [[program Apollo|programu Apollo]], ale jsou zdrojem energie i pro současné raketoplány. Navíc odpadním produktem vodíko-kyslíkového článku je voda, která může byt využita ve vodním režimu raketoplánu.
Roku 1802 Sir Davy Humphrey dokázal pomocí elektrického proudu rozložit vodu na kyslík a vodík. Při svých experimentech přišel na zajímavý fakt, že po odpojení zdroje elektrického proudu dojde na elektrodách k vytvoření slabého náboje. Bohužel zatím nebyl schopen tento jev uspokojivě vysvětlit.
V lednu 1839 německo-švýcarský chemik Christian Friedrich Schönbein publikoval článek o objevu ozónu a o reakci kyslíku a vodíku, kdy na elektrodách lze zjistit elektrický potenciál.
V září 1839 anglický chemik William Grove publikoval článek o použití „plyn galvanické baterie“. V tomto článku popisuje vznik elektrické energie reakcí vodíku a kyslíku. Díky tomuto počinu je Grove považován za „otce“ palivových článků. Roku 1843 tuto problematiku dále rozebírá v článku, který je zaměřen na uchovávání elektrické energie pomocí plynů.
V roce 1866 vynalezl Werner von Siemens dynamo, které tak odsunulo palivový článek na druhou kolej coby zdroj elektrického proudu.
Termín palivový článek jako první použili Charles Langer a Ludwig Mond roku 1889, kdy se pokusili vyvinout článek využívající coby palivo svítiplyn. Tento článek byl však příliš drahý a to i přes snahu Williama Jacquese, který jako první použil jako elektrolyt kyselinu fosforečnou.
V roce 1932 konstruuje Francis Bacon první v praxi použitelný palivový článek, kdy jako elektrolyt slouží hydroxid draselný.
Roku 1952 Francis Bacon již disponuje zdrojem o výkonu 5 kW.
Harry Karl Ihrig sestrojil roku 1959 pro firmu Allis Chalmers traktor o výkonu 15 kW s AFC využívajícím KOH.
Velký rozvoj ve výzkumu palivových článků nastal v 60. letech 20. století. Na možnosti využití palivových článků se zaměřil kosmický výzkum a to z důvodů výhodného poměru energie/hmotnost, vodík je používán jako kapalné palivo v raketoplánech. Voda coby odpadní produkt nalezla uplatnění ve vodním hospodářství vesmírného modulu. Palivovými články tak byly vybaveny kosmické lodě programu Apollo, v současnosti jsou v každém raketoplánu umístěny tři palivové články každý o trvalém výkonu 7 kW a špičkovém 12 kW.
Po druhé světové válce má německé námořnictvo zákaz používání jaderných ponorek, z tohoto důvodu hledalo náhradní řešení zdroje elektrické energie. Jako jedna z eventualit se ukázalo použití palivových článků, kdy ve starších generacích plavidel byly používány články o výkonu 30 kW v novějších jsou již používány články o výkonu 120 kW.
V letech 2005 – 2008 byla v Norsku zprovozněna první vodíková dálnice s názvem HyNor o délce 560 km.
V roce 2008 byla v USA zprovozněna ve městech Los Angeles, San Francisco a Las Vegas síť tankovacích stanic na vodík a půjčoven automobilů s palivovým článkem. Jedná se o vozidla FCX Clarity od firmy Honda s PEM palivovým článkem o výkonu 100 kW.
V červnu 2009 byl České Republice zprovozněn TriHyBus, jedná se o první autobus s palivovým článkem v bývalém východním bloku.
V říjnu 2009 byla v Neratovicích zprovozněna první tankovací stanice na vodík v zemích bývalého východního bloku.
== Typy palivových článků ==
| |||