Rokoko: Porovnání verzí

Odebráno 15 bajtů ,  před 8 lety
bez shrnutí editace
m (Oprava interpunkce a pravopisu. Menší úpravy členění vět a souvětí v textu.)
{{upravit - umění}}
 
[[Image:CatherinePalaceNorthSide.jpg|upright=1.3|thumb|Severní strana Kateřinského paláce v [[Carskoje Selo|Carském selu]]]]
{{Různé významy|tento=uměleckém slohu|druhý=divadle na pražském [[Václavské náměstí|Václavském náměstí]]|stránka=Divadlo Rokoko}}
 
 
== Charakteristika ==
 
Jméno slohu se odvozuje od francouzského ''rocaille'' (česky [[rokaj]]), [[ornament]]álního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii doby [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]] Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, [[rokaj|rokajemi]], ve [[štuk]]u a [[zlato|zlatě]], ve formě [[freska|fresek]] a motivů popínavých rostlin. Rozkvět nastává koncem roku [[1730]], k nám přichází s malým zpožděním až kolem roku [[1740]]. Půvabné kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobí každou stavbu a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevovala v architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou rokokového výtvarného názoru, i když nejbezpečněji pomáhá k časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oblasti architektury. Po slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] nastoluje ve všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18. století lehký tón, úsměvnost a zdrobnělé měřítko. Aniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po celé Evropě. Dynamismus vrcholného baroka střídá lyrismus, který modeluje stavby do klidných obrysů a ploch s nehlubokým členěním stěn, jejichž střízlivost zvýrazňuje nanášením rocaillů.
 
== Architektura ==
 
V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v obydlí laickém ve zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v [[tapiserie|tapiseriích]] a figurkách s pastorálními náměty, v pestrobarevných textiliích i květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z přírody je reakcí na dogmatismus a religiozitu baroka a předzvěstí [[romantismus|romantismu]] nové doby.
 
 
== Malířství v českých zemích ==
 
Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1730, jak naznačuje oltářní i fresková malba [[Václav Vavřinec Reiner|V. V. Reinera]] (1689–1743), v jehož díle došlo ve třicátých letech k nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu a celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková – [[Jan Petr Molitor]] (1702–1756), [[František Antonín Müller]] (1697–1753), [[Siard Nosecký]] (1693–1753), [[František Julius Lux]] (1702–1764) –, jako spíše malířství závěsných obrazů (tapiserií). [[Antoním Kern]] (1719–1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v Benátkách, projevující se především v příznačném prosvětlení barevné škály a ve zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci ([[Liběchov]], [[Hořín]], [[Dobříš]]) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících
se působením světelných efektů a celkovým zjemněním barevného podání.
363

editací