Jan VI. Kantakuzenos: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m r2.7.1) (robot změnil: hu:VI. Jóannész bizánci császár |
úprava nadpisů, wikiodkazy + drobné změny |
||
Řádek 1:
{{upravit}}[[Soubor:John VI Kantakouzenos.jpg|thumb|right]]
'''Jan VI Kantakouzenos nebo Cantacuzenus''' (Řecky: Ἰωάννης ΣΤʹ Καντακουζηνός, Iōannēs VI Kantakouzēnos) (asi [[1292]] – [[15.
Narodil se v
Jan sám neměl císařské ambice a odmítl nechat se korunovat spolucísařem, ačkoli mu to bylo císařem Andronikem III několikrát nabídnuto. Po smrti Andronika znovu odmítl císařský trůn a trval na tom, že právoplatným následníkem je Jan V. a měl by převzít adminstrativní kontrolu nad impériem dokud mladý císař nedospěje. Bez ohledu na jeho věrnost a oddanost mladému císaři a jeho matce [[Anně Savojské]], jeho přátelství bylo narušeno jak žárlivostí Patriarchy Konstantinopole a jeho bývalého protegè Alexia Apokaukuse, tak paranoiou císařovny, která jej podezřívala z touhy po uzurpaci. Když Jan Kanatakuzenos odjel z Konstantinopole do Morey, jeho nepřátelé využili příležitosti k prohlášení Jana V císařem a k vydání rozkazu k rozpuštění Kantakuzenovy armády. Když tyto zprávy dostihly armádu ležící v Didymoteichonu v Thrákii, vojáci prohlásili Kantakuzena císařem a tím odstartovali občanskou válku mezi Janem Kantakuzenem a regentstvím v Konstantinopoli vedeným Annou Savojskou, Apokaukasem a Patriarchou.▼
Následná občanská válka trvala šest let, během nichž si obě strany konfliktu povolávaly na pomoc Srby, Bulhary a Osmanské Turky a nasazovali žoldnéře ze všech možných zemí. Právě a pouze s pomocí Osmanských Turků nakonec dotáhl Jan VI. Kantakuzenus válku do konce ve svůj prospěch.▼
▲Narodil se v Konstantinopoli jako sym Michaela Kantakuzena, vládce Morey. V linii své matky Theodory Palaiologiny Angeliny byl též následovníkem vládnoucí dynastie Palaiologovců. S císařskou dynastií byl spřízněn přes svou ženu Eirene Asaninu, vzdálenou sestřenicí císaře Andronika III Palaiologa. Kantakuzenos se stal blízkým přítelem Andronika III a byl jedním z hlavních podporovatelů Andronikova boje proti jeho dědovi Andronikovi II Palaiologovci. Po nástupu Andronika III na trůn byl pověřen vrchní správou dvorní administrativy. Po smrti císaře v roce 1341 byl Jan Kantakuzenos prohlášen regentem a ochráncem jeho, dosud devítiletého, syna Jana V Palaiologa.
V roce [[1347]] triumfálně vstoupil do Konstantinopole s armádou 1000 mužů a donutil své oponenty k uspořádání ve kterém se stal spoluvládcem Jana V Palaiologa a jediným vládcem říše po dobu dětství malého císaře.▼
▲Jan sám neměl císařské ambice a odmítl nechat se korunovat spolucísařem, ačkoli mu to bylo císařem Andronikem III několikrát nabídnuto. Po smrti Andronika znovu odmítl císařský trůn a trval na tom, že právoplatným následníkem je Jan V a měl by převzít adminstrativní kontrolu nad impériem dokud mladý císař nedospěje. Bez ohledu na jeho věrnost a oddanost mladému císaři a jeho matce Anně Savojské, jeho přátelství bylo narušeno jak žárlivostí Patriarchy Konstantinopole a jeho bývalého protegè Alexia Apokaukuse, tak paranoiou císařovny, která jej podezřívala z touhy po uzurpaci. Když Jan Kanatakuzenos odjel z Konstantinopole do Morey, jeho nepřátelé využili příležitosti k prohlášení Jana V císařem a k vydání rozkazu k rozpuštění Kantakuzenovy armády. Když tyto zprávy dostihly armádu ležící v Didymoteichonu v Thrákii, vojáci prohlásili Kantakuzena císařem a tím odstartovali občanskou válku mezi Janem Kantakuzenem a regentstvím v Konstantinopoli vedeným Annou Savojskou, Apokaukasem a Patriarchou.
V roce [[1353]] učinil svého syna [[Matthiase Kantakuzena]] spolucísařem.▼
▲Následná občanská válka trvala šest let, během nichž si obě strany konfliktu povolávaly na pomoc Srby, Bulhary a Osmanské Turky a nasazovali žoldnéře ze všech možných zemí. Právě a pouze s pomocí Osmanských Turků nakonec dotáhl Jan VI Kantakuzenus válku do konce ve svůj prospěch.
V průběhu tohoto období, již rozpadnuvší se redukováno pouze na úzké území, bylo napadáno ze všech stran. Vedena byla neúspěspěšná válka s Janovany a jejich kolonií v Galatě - v Konstantinopoli samotné. Pozdější účast ve válce mezi Benátkami a Janovem také nepřinesla konkrétní výsledky a byla ukončena smlouvou s Janovem roku [[1352]]. Následovala válka se Srbskem, které v té době výrazně expandovalo na severovýchodní hranici. Nebezpečná aliance s Osmanskými Turky vedla ke konci jeho vlády k prvnímu Tureckému záboru v Evropě, v Gallipoli v Thrákii. V roce [[1349]] vyslal nově postavenou flotilu devíti velkých válečných lodí a stovky menších proti Janovanům, ale celá byla zajata. Poté v roce [[1351]] podpořil
▲'''Vláda'''
▲V roce 1347 triumfálně vstoupil do Konstantinopole s armádou 1000 mužů a donutil své oponenty k uspořádání ve kterém se stal spoluvládcem Jana V Palaiologa a jediným vládcem říše po dobu dětství malého císaře.
▲V roce 1353 učinil svého syna Matthiase Kantakuzena spolucísařem.
▲V průběhu tohoto období, již rozpadnuvší se redukováno pouze na úzké území, bylo napadáno ze všech stran. Vedena byla neúspěspěšná válka s Janovany a jejich kolonií v Galatě - v Konstantinopoli samotné. Pozdější účast ve válce mezi Benátkami a Janovem také nepřinesla konkrétní výsledky a byla ukončena smlouvou s Janovem roku 1352. Následovala válka se Srbskem, které v té době výrazně expandovalo na severovýchodní hranici. Nebezpečná aliance s Osmanskými Turky vedla ke konci jeho vlády k prvnímu Tureckému záboru v Evropě, v Gallipoli v Thrákii. V roce 1349 vyslal nově postavenou flotilu devíti velkých válečných lodí a stovky menších proti Janovanům, ale celá byla zajata. Poté v roce 1351 podpořil Benátky v boji proti Janovu dalšími 12 loděmi, ale flotila byla poražena.
Kantakuzenos byl příliš ochotný využívat cizinců ve svých evropských sporech a jeho neschopnost jim pak zaplatit byla používána jako záminka jejich usazování se na evropském území. Finanční břímě uvalené na říši způsobovalo jeho neoblibu a zároveň působilo ve prospěch Jana V Palailoga. Když Jan V roku 1354 vstoupil do Konstantinopole, jeho úspěch byl již snadný.
Kantakuzenos se uchýlil do kláštera (kde přijal jméno Joasaph Christodoulos) a zabýval se literární činností.
Zemřel na Peloponésu a byl svými syny pohřben v Mistře v Lakonii.
V roce [[1367]] Joasaph (jak byl nyní nazýván) byl vyslán jako vyslanec Ortodoxní církve jednat s [[Pavel ze Smyrny|Pavlem ze Smyrny]], pozdějším
Jeho Historie, kterou sepsal pod jménem Christodulos ve čtyřech knihách, se zabývá lety [[1320]] až [[1356]]. Jako ospravedlnění vlastních činů musí být přijímána s rezervou. Naštěstí ji můžeme doplnit a korigovat prací jeho současníka Nikefora Gregorase. Jeho Historie je významná svou skladbou a uceleností, události jsou řazeny okolo hlavní postavy v osobě autora, ale informace, kterých sám osobně nebyl svědkem, jsou nepřesné. Kantakuzenos také sepsal obranu Hésychasmu, řecké mystické doktríny.▼
▲Jeho Historie, kterou sepsal pod jménem Christodulos ve čtyřech knihách, se zabývá lety 1320 až 1356. Jako ospravedlnění vlastních činů musí být přijímána s rezervou. Naštěstí ji můžeme doplnit a korigovat prací jeho současníka Nikefora Gregorase. Jeho Historie je významná svou skladbou a uceleností, události jsou řazeny okolo hlavní postavy v osobě autora, ale informace, kterých sám osobně nebyl svědkem, jsou nepřesné. Kantakuzenos také sepsal obranu Hésychasmu, řecké mystické doktríny.
'''Rodina'''▼
Se svou ženou Irenou Asaninou, dcerou Andronika Asana (synem cara Ivana Asena III Bulharského s Irenou Palaiologinou, která sama byla dcerou císaře Michaela VIII Palaiologa), měl Jan VI Kantakuzenos několik dětí, mezi jinými:
|