Právní obyčej: Porovnání verzí

▲'''Právní obyčej''' je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam. Vznikají spontánně na základě ''dlouhodobé tradice'' a ''obecné akceptace'' veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě.

▲Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů — totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.

▲Obyčejové právo začíná v [[Evropa|Evropě]] ustupovat psanému právu na počátku [[19. století]], ale v některých částech Evropy až ve [[20. století]]. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve [[Spojené království|Velké Británii]], v právu [[islám]]ském a v dalších tradičních právních systémech [[Asie]] a [[Afrika|Afriky]]. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]]. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (v [[Česko|Česku]] od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí = uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).