Otevřít hlavní menu

Změny

Locarnské dohody

Přidáno 328 bajtů, před 7 lety
m
nezlomitelné mezery, smazání několikanásobných mezer
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-R03618, Locarno, Gustav Stresemann, Chamberlain, Briand.jpg|right|thumb|250px|Zleva doprava, [[Gustav Stresemann]], [[Austen Chamberlain]] a  [[Aristide Briand]] během Locarnské konference.]]'''Locarnské dohody''' představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve [[švýcarsko|švýcarském]] [[Locarno|Locarnu]], která se uskutečnila mezi [[5. říjen|5.]] až [[16. říjen|16.  říjnem]] [[1925]]. K  formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo [[1. prosinec|1.  prosince]] téhož roku v  [[Londýn]]ě. Smlouvu signovali zástupci [[československo|československé]], [[Výmarská republika|německé]], [[Spojené království|britské]], [[Belgie|belgické]], [[Třetí Francouzská republika|francouzské]], [[Italské království|italské]] a  [[Druhá Polská republika|polské vlády]]. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím ''Rýnského garančního paktu'', ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.
 
Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na [[Evropa|evropském kontinentě]] až ke [[druhá světová válka|druhé světové válce]].<ref>{{Citace monografie
| kapitola =
| strany =
}}, s. &nbsp;263
</ref>
== Pozadí ==
Mezinárodní situace po [[Rúrská krize|rúrské krizi]], kořenící z &nbsp;okupace [[Porúří]] znamenala pro [[Výmarská republika|Německo]] jakožto poraženou velmoc [[první světová válka|první světové války]] vzhledem k &nbsp;přijetí [[Dawesův plán|Dawesova plánu]] posílení pozice. Velká Británie vzhledem k &nbsp;britsko-francouzskému antagonizmu ve [[velmoc]]enské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak [[Třetí Francouzská republika|Francie]] se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v &nbsp;mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota [[Spojené království|Velké Británie]] podepsat [[Ženevský protokol]], což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.
 
Německo podalo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] [[9. únor|9.&nbsp;února]]a [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a &nbsp;Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na [[Rýn]]u po první světové válce . Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz. pozdější [[Briand-Kelloggův pakt]]). O &nbsp;východních hranicích a &nbsp;jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s &nbsp;britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i &nbsp;s &nbsp;dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.
 
[[Československo]] a &nbsp;[[Druhá Polská republika|Polsko]], díky neochotě aplikovat stejné záruky i &nbsp;na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k &nbsp;idee Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal [[Aristide Briand]]. Jeho snahy o &nbsp;změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středovropské země (východní hranice Německa), nezískal narazil na neochotu Velké Británie.
 
== Konference ==
Na konferenci v &nbsp;Locarnu 5. až 16. &nbsp;října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a &nbsp;také Belgie, protože se smlouva o &nbsp;vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i &nbsp;delegace [[Československo|Československa]] a &nbsp;[[Druhá Polská republika|Polska]]. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako ''Rýnský garanční pakt'', obsahovala uznání [[status quo|statu quo]] této oblasti, tedy i &nbsp;nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a &nbsp;Velká Británie, což vedlo k &nbsp;poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text [[versailleská smlouva|versailleské smlouvy]].
 
Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s &nbsp;Francií a &nbsp;Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i &nbsp;rozhodčí smlouvy Německa s &nbsp;Polskem a &nbsp;Československem. V &nbsp;den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o &nbsp;garanční smlouvu, která měla Polsku a &nbsp;Československu přinést zmírnění obav z &nbsp;neochoty zabezpečit německé východní hranice.
 
== Důsledky konference ==
Německo následně signovalo 24. &nbsp;dubna 1926 zajišťovací smlouvu o &nbsp;přátelství a &nbsp;neutralitě se [[Sovětský svaz|Sovětským svazem]] (již 12. &nbsp;října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a &nbsp;8. &nbsp;září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. [[Edvard Beneš]] přenechal místo v &nbsp;Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem [[Nobelova cena za mír|Nobelovu cenu míru]] za rok &nbsp;1926. Oba dva se dohodli na schůzce v &nbsp;[[Thoiry]], krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z &nbsp;levého břehu Rýna a &nbsp;Německo uhradilo většinu svých [[válečné reparace|reparací]]. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v &nbsp;obou státech, tak i &nbsp;nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a &nbsp;jejich bilaterálním smlouvám.
 
Dohody z &nbsp;Locarna byly pozitivním krokem v &nbsp;evropské politice, protože vedly k &nbsp;řešení rúrské krize. Znepřátelené strany se v &nbsp;nich dobrovolně zavazovaly udržovat vzájemný mír. Jejich účinek však měl pouze lokální význam, na rozdíl například od [[Ženevský protokol|Ženevské protokolu]].
 
Německo chtělo prostřednictvím těchto dohod opět upevnit své velmocenské postavení, doufalo ve zrušení omezení síly armády, odvolání viny za první světovou válku, přehodnocení předání svých [[Německé kolonie|kolonií]] pod mandátní správu a &nbsp;požadovalo stát se stálým členem Rady Společnosti národů, kterým se v &nbsp;rámci rozšíření počtu stálých členů stalo.<ref>[[Alexandr Ort|ORT, A.]]: ''Evropa 20. &nbsp;století''. Praha 2000, s. &nbsp;54</ref>
 
== Odkazy ==
}}
 
* [[Alexandr Ort|ORT, A.]]: ''Evropa 20. &nbsp;století''. Praha 2000.
 
=== Reference ===
 
=== Externí odkazy ===
* {{cs}}[http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/08/Locarnske_dohody_z_16._rijna_1925.pdf ''Text Locarnských dohod'', in: Moderní dějiny právu a &nbsp;státa v &nbsp;dokumentech, web Masarykovy univerzity v &nbsp;Brně, (PDF)]
 
{{Portály|Historie}}