Wettinové: Porovnání verzí

'''Wettinové''' jsou starý saský [[šlechtický rod]], jehož kořeny sahají do 10. století, kdy byli poprvé doloženi jako hrabata v Harzgau. Později se Wettinové stali vévody a kurfiřty a nakonec i králi saskými. V Sasku vládli do roku [[1918]]. V současnosti jsou dědičnými monarchy v nejvíce státech světa, a to v [[Belgie|Belgii]], [[Spojené království|Spojeném království]] (Windsorové) a zemích [[Commonwealth|Commonwealth Realm]].

V 10.století byli příslušníci rodu hrabaty z Wettinu, odkud přijali své pojmenování. Uvažuje se o jejich příbuzenských vazbách se slovanskými rody z Posálí. Roku 1088[[108]]8 získali Wettinové poprvé [[míšeňské markrabství]], které se podařilo postupně ovládnout [[Konrád I. Veliký|Konrádu I. Velikému]] (markrabě v letech [[1130]]-[[1157]]). Postupně připojovali ke svému majetku další državy, například po rodech Grojčských a Ekkerhardovců nebo léna v Lužici. Roku [[1243]] udělili císař [[Fridrich II. Štaufský]] jednomu z tehdy nejvýznamnějších říšských šlechticů Jindřichovi Jasnému ([[1288)]] landkrabství duryňské, které tehdy patřilo protikráli Jindřichu Raspemu z rodu Ludvíkovců. Po jeho smrti roku [[1247]] museli Wettinové bojovat o jeho udržení, coý se jim z velké části podařilo.

Příslušníci rodu se sňatky spojovali s významnými panovnickými rody, Babenberky, [[Přemyslovci]] (královna Adléta Míšeňská, manželka [[Přemysl Otakar I.|Přemysla Otakara I.]].), Štaufy. Postupně bylo sformováno velké rodové panství s centrem v Míšni, která zažila ve středověku velký hospodářský i stavební rozmach.

V letech [[1267]]-[[1271]] uvažoval český král [[Přemysl Otakar II.]], který ještě neměl legitimního následníka, o svém prasynovci Fridrichu I. Pokousaném ([[1257]]-[[1323)]], budoucím míšeňském markraběti ([[1291]]-[[1323)]] a duryňském landkraběti ([[1307]]-[[1323)]] z rodu Wettinů jako o svém možném nástupci na český trůn. Zasnoubil ho se svojí starší dcerou Kunhutou a nevěstě přiřkl jako věno veškeré přemyslovské državy. (Žemlička, J., ''Století posledních Přemyslovců'', Praha 1986, s.129) [[Fridrich I.]] se později angažoval v Čechách po zavraždění [[Václava III.]] ve prospěch [[Jindřich Korutanský|Jindřicha Korutanského]].

Roku [[1423]] udělil císař [[Zikmund Lucemburský]] svému spojenci proti husitům z roku [[1421]] Fridrichu IV. Bojovnému ([[1370]]-[[1428]]) sasko-wittenberské vévodství, kde tehdy vymřela vládnoucí dynastie, a současně mu předal také kurfiřstkou hodnost. V důsledku toho byl pojem Sasko přenesen na Míšeňsko. Tím byl dovršen vzestup Wettinů mezi říšská knížata, vládnoucí elitu země. Poté se novopečený saský kurfiřt účastnil ještě dalších neúspěšných křižáckých tažení proti husitům v roce [[1426]] (bitva u Ústí) a [[1427]] (bitva u Tachova).

Roku [[1464]] se vlády ujali společně bratři [[Ernst]] (Arnošt, [[1441]]-[[1486]]) a [[Albrecht III. Statečný]] ([[1443]]-[[1500]]). V roce [[1483]] získali po smrti svého strýce Viléma ještě durynské lankrabství a rozhodli se, že se o rozsáhlý rodový majetek podělí. Lipskou smlouvou v roce [[1485]] se Wettinové rozdělili na dvě větve: ernestinskou, jež získala Wittenbersko, část Durynska a kurfiřtský hlas (sídlo ve Wittenbergu) a albertinskou, která vládla v míšeňském markrabství a druhé části Durynska (sídlo bylo přeneseno z Míšně do Drážďan). Vládci albertinské větve se titulovali jako saští vévodové.

V 16.století se Wettinové stali významnými příznivci [[Martin Luther|Luthera]] a jeho učení. Ernestův syn [[kurfiřt]] [[Fridrich III. Moudrý]] (vládl [[1486]]-[[1525]]) založil roku [[1502]] univerzitu ve Wittenbergu, na níž později [[Martin Luther]] působil. Stal se spolehlivým ochráncem reformátora, který byl dán do klatby a skrýval ho na svém hradě Wartburgu u Eisenachu. Horlivě hájil proti císaři práva německých knížat na náboženskou svobodu a suverénní vládu v jejich teritoriálních knížectvích. Roku [[1519]] mu byla nabídnuta koruna německého (římského) krále, kterou však odmítl. Jeho syn [[Jan Fridrich I. Velkomyslný]] (vládl [[1525]]-[[1547]]) se postavil do čela protestantské [[šmalkaldská jednota|šmalkaldské jednoty]]. Po její porážce u [[Mühlberk]]a ho císař císař [[Karel V.]] zajal, odebral mu kurfiřtský hlas a řadu držav (například Wittenbersko) a přenesl je na albertinskou větev v osobě Albrechtova vnuka [[Mořic Saský|Mořice Saského]]. Mořic byl sice rovněž luteránem, ale zpočátku císaře podporoval. Wittenbersko připadlo Mořicovi, ostatní državy ernestinské větve rodu v Durynsku se postupně rozpadly na menší vévodství. Albertinská větev rodů Wettinů držela poté kurfiřstský hlas až do zániku Svaté říše římské roku [[1806]].

S osudy Saska a Durynska byli Wettinové spojeni až do roku [[1918]]. Vládli nejen v saském kurfiřství (od [[1806]] království), ale vedlejší větve rodu také v drobnějších vévodstvích, která vznikla na historickém území Durynska: [[Sasko-Kobursko a Gothsko]], [[Sasko-Meiningensko]] (později [[Sasko-Meiningensko-Hildburghausensko]]), [[Sasko-Výmarsko]] (od [[1671]] [[Sasko-Výmarsko-Eisenašsko]], od [[1815]] velkovévodství).