Jakub II. Stuart: Porovnání verzí

| potomstvo = [[Marie II. Stuartovna|Marie]], [[Anna Stuartovna|Anna]], [[Jakub František Stuart]], [[Marie Luisa Stuartovna]]

Jakub II. Stuart pocházel z rodu [[Dynastie Stuartovců|Stuartovců]]. Byl druhým synem [[Karel I. Stuart|Karla I. Stuarta]] a jeho ženy [[Henrietta Marie Bourbonská|Henrietty Marie Bourbonské]] z rodu [[Bourboni|Bourbonů]]., Byljeho mladšímstarším bratrem byl [[Karel II. Stuart|Karla II. Stuarta]]. V mládí držel titul [[vévoda|vévody]] z [[York]]u a věnoval se vojenské kariéře. Poté,Po covypuknutí byl[[Anglická popravenobčanská jehoválka|anglické otecobčanské války]] a uvězněná [[Karel I. Stuart|Larla I.]], uchýlil se Jakubuchýlila Henrietta Marie s dětmi do exilu v [[Paříž]]i, sena svýmdvůr staršímsvého bratremsynovce Karlem[[Ludvík doXIV.|Ludvíka exiluXIV.]] Během svého vyhnanství se stal Jakub důstojníkem francouzské armády a jeho pokračující vojenská kariéra byla velmi úspěšná. Proslavil se jako výborný válečník na moři i na souši. Významných válečných vítězství dosáhl v [[první nizozemská válka|první]] a [[druhá nizozemská válka|druhé nizozemské válce]].

Jeho první manželkou se stala [[Anna Hydeová]], dcera hraběte z Clarendonu, se kterou se seznámil v době, kdy žil spolu s bratrem [[Karel II. Stuart|Karlem]] v [[exil]]u v [[Nizozemsko|Nizozemí]]. Se svou první ženou měl dceru [[Marie II. Stuartovna|Marii]] a [[Anna Stuartovna|Annu]]. Roku [[1660]] se Jakubův bratr [[Karel II. Stuart|Karel II.]] vracívrátil po jedenácti letech života ve vyhnanství zpět do Anglie a získáváusedl zpět otcem ztracený trůn. Jakub zastávázastával v armádě svého bratra hodnost prvního lorda admirality. Svůj první velký vojenský úspěch v bratrových službách zažil roku [[1664]], když přeplul [[Atlantický oceán]] a Nizozemcům odebral [[New Amsterdam]], který se po Jakubovi, tehdy ještě vévodovi z Yorku, dodnes jmenuje [[New York]].

Jakub měl od dětství velmi blízký vztah ke [[katolictví|katolicismu]] (jeho matka byla katolička a své dětství a dospívání prožil v katolickém prostředí), který se mu v pozdějších letech stal osudným. Ještě v době vlády svého bratra [[Karel II. Stuart|Karla II.]] Jakub veřejně přestoupil k tomuto náboženství a musel složit všechny své funkce. Obyvatele převážně [[Anglikánská církev|protestantské Anglie]] tímto svým činem velmi rozzlobil a jejich hněv ještě zesílil, když se Jakubovou druhou ženou stala katolická princezna [[Marie Beatrice d´Este]] (Marie Beatrice Modenská). Jakub byl po tomto skandálu nucen opustit královský dvůr v [[Londýn]]ě a uchýlit se do [[Skotsko|Skotska]]. [[Karel II. Stuart|Karel II.]] se ujal výchovy dcer svého bratra, které tak dospěly v protestantském prostředí.

Zatvrdil se i [[parlament]], který většinu králových plánů zamítl. Už v prvním roce Jakubovy vlády proti němu povstal synovec [[James Scott, vévoda Monmouth|James Scott, vévoda z Monmouthu]] v čele tzv. Monmouthova povstání. Povstání však bylo potlačeno a vévoda Monmouth popraven. Roku [[1688]] se zdálo, že Jakubovi konečně začíná přát štěstí, jelikož se jemu a jeho manželce po patnácti letech manželství konečně narodil syn. Narození syna ale s konečnou platností rozhodlo o osudu otce. Skupina majitelů velkých panství a vysokých hodnostářů se v té chvíli rozhodla zbavit zemi katolického krále i jeho potomka z druhého manželství. Obrátili se tedy na protestanta [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]] s výzvou, aby se ujal trůnu Anglie, Skotska a Irska. Vilém III. Oranžský, zeť a synovec Jakuba II. (jeho matkou byla Jakubova sestra [[Marie Henrietta Stuartovna]] a manželkou nejstarší Jakubova dcera [[Marie II. Stuartovna]]), se vylodil se svou silnou armádou a během několika týdnů se většina obyvatel země postavila na jeho stranu.

Jakuba II. zradili nejen jeho poddaní, ale také obě dcery – nejen [[Marie II. Stuartovna|Marie]], která byla manželkoumanželka [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]], ale dokonce i mladší [[Anna Stuartovna|Anna]]. Jakub II. uprchl se svou ženou a synem do [[Francie]] a podruhé ve svém životě se ocitl ve vyhnanství. U ostatních královských dvorů v Evropě byla zpráva o zbavení legálního monarchy trůnu přijata s odporem a Vilém III. Oranžský byl označen za uzurpátora. Dokonce i v samotné Anglii se ozvaly protestní hlasy. Sám [[arcibiskup]] [[Canterbury|canterburský]], hlava protestantské [[anglikánská církev|anglikánské církve]] a donedávna Jakubův velký odpůrce a vězeň, nové vládce neuznal a odmítl svou účast na korunovaci [[Vilém III. Oranžský|Viléma III. Oranžského]] a [[Marie II. Stuartovna|Marie Stuartovny]]. Také Skotsko a Irsko tuto změnu na trůně neuznaly, ale posléze byl souhlas v těchto zemích prosazen silou. V těchto zemích i v Anglii však ještě dlouho působilo hnutí [[jakobité|jakobitů]], kteří podporovali a prosazovali právo Jakuba II. a jeho potomků na anglický trůn.

[[Ludvík XIV.]] zatím připravoval další válečnou výpravu proti Vilémovi III. Oranžskému. Tento plán ztroskotal námořní [[bitva u La Hague|bitvou u La Hague]] v dubnu [[1692]], kdy byla zcela zničena francouzská flotila. [[Ludvík XIV.]] se o svého bratrance Jakuba II. rozhodl postarat tak, že mu nabídl alespoň uvolněný [[Polsko|polský]] trůn, což Jakub rezolutně odmítl. Jakub nebyl všemi svými porážkami nijak zvlášť zarmoucen a už dávno se smířil s myšlenkou, že znovuzískání anglické, skotské a irské koruny čeká až na jeho syna. Většinu času trávil Jakub II. na modlitbách, na honech a v kruhu své milované rodiny. Přesto byl ještě roku [[1696]] učiněn poslední pokus o změnu situace. Tehdy měl být [[Vilém III. Oranžský]], spolu s několika nejbližšími poradci, unesen cestou na lov. Plán byl ale prozrazen. V roce [[1697]] skončila válka [[Augšpurská liga|Augšpurské ligy]] s Francií. V rámci mírové dohody byl Vilém III. Oranžský uznán Ludvíkem XIV. za anglického krále ''de facto'', zatímco Jakub II. zůstal anglickým králem ''de iure''. Toto rozhodnutí přijaly i jiné státy. [[Vilém III. Oranžský]] byl natolik spokojen s výsledkem mírových dohod, že svému tchánovi a strýci Jakubovi II. nabídl, že pokud ten rezignuje na nároky na trůn, jmenuje Vilém III. Oranžský svým nástupcem Jakubova syna [[Jakub František Stuart|Jakuba Františka Stuarta]] (jak Vilémovo manželství s Marií II. Stuartovnou, tak manželství Anny Stuartovny zůstalo bez přeživších potomků).

* [[Karel]] (1660—1661).

* [[Jakub]] (1663—1667)

* [[Karel]] (1666—1667)

* [[Edgar]] (1667—1669)

* [[Jindřiška]] (1669)

* [[Kateřina]] (1671)

* [[Kateřina Laura]] (1675—1676)

* [[Isabela]] (1676—1681)

* [[Karel]] (1677)

* [[Alžběta]] (1678)

* [[Karolina Marie]] (1682)

* [[Jindřiška]] (1667—1730)

* [[James Fitzjames, vévoda z Berwicku|Jakub Fitz, vévoda Berwick]] (1670—1734)

* [[Jindřich]] (1673—1702)

* [[Arabella]] (1674—1704)