Verze z 5. 4. 2011, 15:54 editovat MiroslavJosef (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 113 102 editací m p.pád, link ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 5. 4. 2011, 15:56 editovat zrušit editaci MiroslavJosef (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 113 102 editací m →‎Smrt a následnictví: apos, linky, slovosled Přejít na další porovnání →
Řádek 83: === Smrt a následnictví === [[Soubor:Traianus Glyptothek Munich 336.jpg\|thumb\|upright=0.9\|~~Mramorová~~Traiana ~~busta~~[[mramor]]ová ~~Traiana~~[[busta]]]] Traianovo zdraví vážně utrpělo v důsledku nadměrného horka při dobývání mezopotámské Hatry. Císař, vyčerpaný tři roky trvajícím válčením, koncem roku 116 onemocněl a jeho stav se rychle horšil, kvůli čemuž se odebral zpět do Antiochie. V polovině roku 117 se odhodlal k návratu do Itálie, ovšem během cesty ho jeho podlomené zdraví v [[Kilíkie\|kilickém]] Selinúntu ([[Gazipaşa]]) definitivně zradilo a [[9. srpen\|9. srpna]] podlehl [[Cévní mozková příhoda\|mrtvici]]. Krátce před smrtí adoptoval svého příbuzného Hadriana a tím ho určil za svého nástupce. Nelze zcela vyloučit, že Plotina a Matidia se vyslovily pro Hadriana až po Traianově skonu. Navzdory těmto zvěstem je třeba podotknout, že Hadrianus neměl žádného reálného konkurenta, jeho následnictví se jevilo naprosto logickým a není proto důvod pochybovat o legitimitě jeho vlády. Nový princeps poskytl svému předchůdci všechny pocty obvykle prokazované zesnulým císařům. Traianus byl deifikován, přičemž po oficiálním povýšení mezi bohy znělo jeho jméno ''divus Traianus Parthicus''. Jeho vítězství bylo oslaveno grandiózním triumfem a urna s jeho ostatky byla uložena do podstavce po něm pojmenovaného sloupu. Pohřbení uvnitř posvátných hranic města (''[[pomerium]]'') bylo jevem nevídaným, neboť Římané pochovávali své mrtvé mimo město. ~~Traianův~~Jeho nástup k moci označil Tacitus za počátek „nejblaženějšího věku“ (''beatissimum saeculum'') a tímto způsobem se jeho panování rovněž zapsalo do obecného povědomí. Traianova výtečná pověst zůstala do dnešních dnů bez poskvrny, ačkoli jeho poslední tažení nepřineslo trvalý úspěch. Přestože disponoval stejně ohromnou mocí jako Domitianus, nakládal s ní diametrálně odlišně. Obdivovaný lidem a uznávaný senátorskou aristokracií nemusel čelit žádným vnitřním potížím zásadnějšího charakteru, ani žádné opozici, či uchazeči o trůn. Ještě ve [[4. století]] provázel senát každého nového císaře modlitbou, aby byl „šťastnější než [[Augustus]], lepší než Traianus“ (''felicior Augusto, melior Traiano''). Pozdější [[christianizace]] Říma ještě pozvedla Traianův věhlas. Podle legendy měl [[papež]] [[Řehoř I. Veliký\|Řehoř I.]] vzkřísit Traiana z mrtvých a pokřtít ho. Ve středověku platil Traianus za vzor spravedlivého vládce. [[Teologie\|Teologové]], jako byl [[Tomáš Akvinský]], o něm hovořili jako o příkladu ctnostného [[Pohanství\|pohana]]. V ''[[Božská komedie\|Božské komedii]]'' vidí [[Dante Alighieri]] Traianova ducha spolu s jinými historickými a mytologickými postavami vynikajícími pro svou spravedlnost v [[Jupiter (mytologie)\|Jovově]] nebi. == Odkaz ==

Traianus: Porovnání verzí