Sjednocení Německa: Porovnání verzí

[[Válka druhé koalice]] mezi lety [[1799]] až [[1802]] skončila porážkou spojeneckých voskvojsk Napolenem Bonaparte a&nbsp;smlouvami z&nbsp;Luneville roku 1801 a smlouvou z Amiens roku 1802. V roce 1806 po porážce Pruska a Ruska v [[bitva u Jeny|bitvě u Jeny]] a [[bitva u Auerstedt|u Auerstedtu]] Napoleon diktoval mír, kterým byla Svatá říše římská zrušena. <ref group="p">Ve své abdikaci uvolnil císař František II. bývalé říšské stavy ze všech jejich závazků a povinností vůči své o osobě a sám nadále užíval titul rakouského císaře, vytvořený roku 1804, jako František I. </ref><ref> Robert A. Kann, ''History of the Habsburg Empire: 1526–1918,''Los Angeles, 1974, p. 221. Golo Mann, ''Deutsche Geschichte des 19. und 20. Jahrhunderts,'' Frankfurt am Main, 2002, p. 70.</ref>

Vojenské úspěchy v [[Německo-dánská válka|Německo-dánské válce]] (1864), v [[Prusko-rakouská válka|Prusko-rakouské válce]] (1866) a zejména porážka Francie v [[Prusko-francouzská válka|Prusko-francouzské válce]] 1870 připravily podmínky pro sjednocení. Vyvolaly nadšení a národní hrdost, kterou mohli politici využít k politickému sjednocení Německa. Této úlohy se ujal pruský kancléř [[Otto von Bismarck]]. Německá říše jako jednotné císařství s Vilémem I. v čele nevzniklo rozhodnutím voleného parlamentu, nýbrž slavnostním provoláním německých knížat, což mu dalo jeho konzervativní ráz. Že se tak stalo po porážce Francie a v někdejším sídle francouzských králů ve Versailles, předznamenalo budoucí německo-francouzské rivality a napětí. Nicméně „maloněmecké“ sjednocení Německa bez Rakouska v roce [[1871]] alespoň dočasně vyřešilo otázku dualismu a vytvořilo ve Střední Evropě neobyčejně mocný stát. Důsledky tohoto kroku pak silně poznamenaly evropské dějiny až do poloviny 20. století.Postihly je.