'''Zvukový film''' je [[film]]ové dílo, které kromě obrazu obsahuje i doprovodný zvukový[[zvuk]]ový záznam (ať už starší optický, či magnetický činebo novější digitální). Zvukový film obsahuje tedy vždy dvě významné základní složky - složku obrazovou (obraz) a složku zvukovou (doprovodný zvuk). Vůbec první zvukový film byl poprvé natočen v roce 1927 (snímek:''Jazzový zpěvák''), do té dny byl film [[Němý film|němý]], herci nemluvili a nezpívali, doprovodnou hudbu při projekci filmů zajišťoval obvykle buďto živý klavírista v kině nebo byl používán [[gramofon]] . Do komerčního užívání se zvukový film dostal fakticky na počátku 30. let 20. století. Nástup zvukového flmu znamenal velký přerod v celém filmovém průmyslu, neboť film nejenže promluvil (herci nyní [[Mluvené slovo|mluvili]] a zpěváci i [[Zpěv|zpívali]]), ale následně vznikl také zbrusu nový a zcela specifický hudební žánr [[Filmová hudba|filmové hudby]]. Kromě mluveného slova a filmové hudby se třetí důležitou složkou staly zvuky[[zvuk]]y nonverbální a mimohudební, tedy různé ruchy a šumy, které ve filmu obstarávají akustický podkres a zajišťují zvukovou věrohodnost obrazového děje.
==Technické problémy==
Hlavním technickým problémem při technickém vývoji a výrobě butnéhopotřebného přístrojového vybavení pro zvukový film se stala zejména nutnost přesné časové synchronizace obou hlavních složek, kdy zvuk musí probíhat zcela synchronně s obrazem (pokud by tomu tak nebylo, zvuk by zde působil spíše rušivě). Tento požadavek kladl samozřejmě zvýšené nároky na celkové technické vybavení jak při výrobě jednotlivých filmů tak i při jehojejich projekci.
