Planckův vyzařovací zákon: Porovnání verzí

:''ω'' je [[úhlová frekvence]] záření,

:<math>c</math> je [[rychlost světla]] ve vakuu a

„IntenzituIntenzitu záření ''I'' o frekvenci ''&omega;''“ je třeba chápat tak, že [[spektrum]] je rozděleno na nekonečně malé a stejně velké [[interval (matematika)|intervaly]] frekvencí a intenzita záření ''I'' o frekvenci ''&omega;'' pak znamená intenzitu záření o frekvencích z intervalu, který obsahuje frekvenci ''&omega;''.

Záření absolutně černého tělesa bylo dlouho velkou fyzikální záhadou. Z pohledu klasické fyziky totiž hrozila tzv. modrá katastrofa, která předpovídala, že každé těleso musí zářit i na velmi krátkých vlnových délkách, což se nepozorovalo. Naopak, z měření vyplývalo, že ačkoli intenzita záření v závislosti na jeho frekvenci pro nízké frekvence roste s druhou mocninou (v tomto případě <math>\exp\left(x\right) - 1 \approx x</math>), tak pro vyšší frekvence intenzita exponenciálně klesá. [[Max Planck]] si všimlvšimnul, že když energiije dovolísvětelná existovatenergie vyzařována jen v určitých balíčcích - [[kvantum|kvantech]], a nikoliv spojitě, může pozorovanou závislost získatodvodit. On sám ale považoval kvanta za pouhoupouhý berličkumatematický obrat, kterákterý ho přivedlapřivedl ke správnémuk výsledku v souladu s experimentem. SkutečnýSprávný význam dal kvantům až roku [[1905]] [[Albert Einstein]], který Planckovu myšlenku rozvinul a prohlásil, že světlo samotné jsou kvanta a přispěl tak k pochopení duální podstaty hmoty, která zdánlivě v rozporu vykazuje současně vlnové i kvantové vlastnosti.