Gladiátor: Porovnání verzí

 

 

 

Za vynálezce gladiátorských zápasů se obecně považují [[Starověký Řím|Římané]]. Až do počátku 20. století se předpokládalo, že tento zvyk přejali od [[Etruskové|Etrusků]], o čemž už dnes existují pochybnosti, jelikož se z dob Etrusků nedochovalo jediné vyobrazení zápasů se zbraněmi muže proti muži. Nejstarší dochované [[freska|fresky]] zachycující boj dvou ozbrojených mužů vybavených [[přílbice]]mi, [[štít]]y a [[oštěp]]y, pocházejí ze 4. stol. př. n. l. z [[Kampánie]], která byla dlouhodobě obydlena [[Řekové|Řeky]]. Jedná se zřejmě o spodobnění řeckých pohřebních slavností spojených s oběťmi. V Kampánii se pak zřejmě tyto pohřební slavnosti odloučili od řeckého vlivu a byly postupně nahrazeny zápasy mužů bojujících na život a na smrt. Nejranější římské gladiátorské zápasy pak byly součástí pohřebních obřadů, které měly mrtvým usnadnit přechod ze světa živých do říše mrtvých a zároveň ukázat bohatství a moc rodiny, která pohřeb pro svého příbuzného uspořádala. Hlavním smyslem pořádání soubojů však zřejmě byla snaha ilustrovat ctnosti, které Řím učinily velkým a jaké zemřelí za života projevovali, tedy odvahu, sílu a udatnost. Z počátku byly pohřební hry soukromou záležitostí. V dobách republiky [[aristokracie]] vynakládala na pohřební obřady stále více peněz, zpřístupnila je veřejnosti a jejich průběh využívala ke zvýšení prestiže a oblíbenosti u lidu. Největšího úspěchu dosáhly samozřejmě právě gladiátorské zápasy, které byly obecnému lidovému vkusu nejbližší. Až do poloviny 1. století před n.l. se římské hry rozlišovaly na ''ludi'', organizované státem (závody vozatajů a hon na divoká zvířata) a ''munera'', pořádané za soukromé peníze (sem patřily i gladiátorské zápasy). Gladiátorské hry pořádané státem se poprvé konaly v dubnu roku [[42 př. n. l.]]

* [[42 př. n. l.]] - gladiátorské hry poprvé pořádané státem

 

V dobách [[císař]]ství byly gladiátorské hry považovány za významný propagační prostředek a jeden ze symbolů zachování kontinuity císařství. Kult císařů byl s gladiátorskými hrami propojen, jelikož pořádání her v [[Řím]]ě se postupně stalo výsadním právem císaře a císaři se jich osobně zúčastňovali jako pořadatelé a zároveň i v roli diváků. V provinčních městech hry pořádali kněží a bohatí občané. Za prvního císaře [[Augustus|Augusta]] převyšovaly jeho hry všechna předchozí přestavení počtem gladiátorů, extravagancí, oslnivostí i pestrostí. Augustus zákonem omezil počet gladiátorů na soukromých hrách, čímž dosáhl toho, že jeho hrám už nemohl nikdo konkurovat a on se stal v Římě jediným pořadatelem. Určil také přesné termíny konání zápasů, a to v prosinci a březnu. Za císaře [[Tiberius|Tiberia]] došlo k útlumu her, ale za [[Caligula|Caliguly]] nastal znovu jejich rozkvět. Pozitivně se k hrám stavěl i [[Claudius]] a především [[Nero]]. Za vrchol je pak považováno období vlády císaře z [[Flaviovská dynastie|flaviovské dynastie]] [[Vespasianus|Vespasiana]], který započal stavbu prvního [[amfiteátr]]u, který byl svou velkolepostí skutečně hoden Říma, tedy Amphitheatrum Flavium, později známé jako [[Koloseum|Colosseum]] (do té doby se hry většinou odehrávaly na [[Forum Romanum|Foru Romanu]], v [[Saepta Julia]] nebo v dřevěných amfiteátrech). Zajímavostí je také to, že někteří císařové osobně vstoupili do arény a gladiátorských zápasů se sami zúčastnili – třeba [[Caligula]], [[Titus]], [[Hadrianus]], [[Lucius Verus]], [[Didius Julianus]], [[Commodus]]. Jejich vystoupení byla zřejmě velmi dobře zinscenována a bezpečnostně zajištěna, jelikož žádný z nich v aréně nedošel k újmě na zdraví.

Proti dalšímu rozšiřování her a gladiátorských zápasů se z císařů stavěli jen [[Tiberius]] a [[Marcus Aurelius]]. Ostatní císaři je podporovali. Vzhledem k vysokým nákladům na výcvik gladiátorů se ale gladiátorské hry pořádaly méně často, než jiné zábavy. Tak např. v roce [[354 n. l.]] bylo ze 176 registrovaných svátků (tedy dnů určených převážně zábavám) vyhrazeno pro divadelní přestavení 102 dnů, pro závody vozatajů 64 dnů a pro zápasy gladiátorů jen 10 dnů. Počet dnů určených hrám a zábavám se v době císařství neustále zvyšoval – za [[Augustus|Augusta]] to bylo 66 dní v [[rok|roce]], za [[Marcus Aurelius|Marca Aurelia]] (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve [[4. století]] přes 175 dní v roce. Za císaře [[Vitellius|Vitellia]] se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za [[Titus|Tita]] zabraly oslavy otevření [[Koloseum|Kolosea]] 100 dní, a při oslavě [[Traianus|Traianova]] vítězství nad [[Dákové|Dáky]] trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.

 

* [[105 př. n. l.]] – [[Římský konzul|konsulové]] [[Gaius Marius]] a [[Publius Rufus]] pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severní hranici říše

* asi [[80|80 n. l.]] – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře [[Nero]]na

Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce [[404]] po incidentu, kdy [[Řecko|řecký]] [[mnich]] [[Svatý Telemachus|Telemachus]] vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný [[dav]] jej ale zabil. To rozlítilo císaře [[Honorius|Honoria]] a hry zakázal.

 

Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi [[Otrokářství|otroky]], kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá [[Základní lidská práva|lidská práva]] a byli degradováni na zboží. Jejich [[výcvik]] byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do [[gladiátorská škola|gladiátorské školy]] nebo rovnou do [[aréna|arény]]. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci.

Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1. století představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé, i synové z bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství a dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.

 

Ve 3. a 2. století před n.l. byli gladiátoři vyzbrojeni jen [[kopí]]m a [[oštěp]]em a chránili se velkým kulatým štítem a bronzovou přílbicí. V průběhu [[1. st. př. n. l.]] se množství zbraní, štítů a přílbic rozšířilo. Jednotlivé typy gladiátorů pak byly nazývány podle druhu zbraní, které bojovníci používali – např. [[galové]], [[thrákové]], [[samnité]], jelikož Římané zbraně pojmenovali podle národů., které proti Římu bojovaly. Většina gladiátorů se specializovala na jednu zbraň. Bylo také přesně určeno, která zbraň má bojovat proti jiné zbrani (např. murmillus bojoval téměř výhradně s thrákem atd.).

* Samnita – nosil bohatě zdobené [[brnění]] skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.

* Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp

 

Většina gladiátorských škol byla v rukou soukromých majitelů, kteří školu vedli a zároveň gladiátory kupovali, prodávali a pronajímali. Výjimkou byly čtyři [[řím]]ské školy, které nevedli soukromí majitelé, ale císařští úředníci (nejvýznamnější z těchto římských škol byla [[ludus magnus]]). Ten, kdo přišel do gladiátorské školy (ať už k tomu byl odsouzený nebo vstoupil dobrovolně), stal se členem ''familia gladiatoria'' a tím se škole plně podřídil. Stal se majetkem ''lanisty'', majitele školy a od té chvíle musel ve škole žít. Majitel školy určoval, kdo bude trénovat s jakou zbraní a pak jednotlivé nováčky přidělil speciálním trenérům (''doctores'' – většinou vysloužilí gladiátoři vyššího věku), kteří své učně od té chvíle denně cvičili. Mezi gladiátory ve škole panovala rivalita, která se projevovala v ustálené [[hierarchie|hierarchii]]. Kdo přežil první zápas, směl si říkat ''veteranus''. Nejlepší bojovníci dostali titul ''primus palus'', druzí ''secundus palus'' atd. Majitel školy se o své gladiátory staral, jelikož pro něj byli zdrojem příjmů – snažil se zajistit jim vydatnou stravu a kvalitní zdravotní péči.

 

Římští občané stavěli gladiátory na nejnižší příčky společenského žebříčku, ale paradoxně jim zároveň projevovali respekt za jejich odvahu v aréně. Postoj vůči gladiátorům byl dvojznačný, jednalo se o směs pohrdání a obdivu. Gladiátoři byli většinou [[otrok]]y a zločinci odsouzenými k smrti, ale také nositeli římských ctností - odvahy a síly. Díky svým vytrénovaným tělům byli považováni za vzory mužnosti a svůdce žen a mnozí z nich si pro boj v aréně záměrně zvolili erotizující jména, např. Eros nebo Narcissus. V Pompejích se také dochovalo několik nápisů na zdech, které svým nedosažitelným hrdinům arény napsaly zamilované dívky a ženy.

 

Od roku [[42 př. n. l.]] se staly gladiátorské zápasy součástí veřejných her. Tyto veřejné hry trvaly vždy několik dní a měly přesný denní program:

* dopoledne – napřed zápasy divokých zvířat (např. [[medvěd]] s [[býk]]em nebo [[nosorožec]] proti [[buvol africký|buvol]]ovi atd.), pak představení s cvičenými zvířaty, hned po něm následoval lov zvířat (''venatio'') a na závěr souboj člověka se zvířetem (bojovník se zvířetem se označoval slovem ''bestiarius'').

Jednotlivé části her měly svůj symbolický význam. Dopolední program se zvířaty zosobňoval převahu civilizovaného římského světa nad necivilizovanou a divokou přírodou, polední popravy a odpolední gladiátorské zápasy zase posílily autoritu těch, kteří vládli a ukázaly jejich neomezenou moc nad životem a smrtí. Při gladiátorských zápasech docházelo navíc k jedné mimořádné situaci, kdy se vládce, tedy [[císař]], obracel k divákům a umožnil také jim na malou chvíli rozhodovat o životě a smrti. Stalo se tak ve chvíli, kdy byl jeden z gladiátorů poražen, ale zůstal na živu. O jeho dalším osudu pak rozhodlo publikum.

 

Souboj mohl pro gladiátora skončit pěti různými způsoby:

* gladiátor zápas vyhrál a přežil

Dnešní obecná představa je, že gladiátoři bojovali vždy až do úplné smrti. To ale platilo pouze v samých počátcích zápasů, kdy proti sobě bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci (zvaní ''noxii''), zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti ''noxiům''.

 

S přibývající pestrostí her v průběhu času vystupovaly v arénách stále častěji i gladiátorky. Římané nazývali tyto ozbrojené ženy podle bojovného ženského kmene [[řecká mytologie|řecké mytologie]] [[amazonky|amazonkami]]. Gladiátorky se mohly směle srovnávat se svými mužskými kolegy v povolání, pokud jde o odvahu, šikovnost a vytrvalost. Zápasy Amazonek sice nebyly v římských arénách pravidlem, nepředstavovaly však žádnou raritu. Víme to na základě dobových zobrazení, především ale z dochovaných protestů a posměšků rozhněvaných mužů, kteří se nemohli smířit s těmito, pro ně pohoršlivými, představeními. Teprve v roce [[200]] po Kristu zakázal císař [[Septimius Severus]] jednou pro vždy vystupování žen v aréně. Během jeho vlády se boje Amazonek rozšířily do té míry, že dokonce ani tento hrubý vojenský císař tomu už nemohl déle přihlížet.

 

== Pozdrav gladiátorů ==

 

 

== Literatura ==