Vystudoval [[gymnázium]] v [[Domažlice|Domažlicích]] (1955), ruštinu na pedagogické škole v [[Plzeň|Plzni]] (1958) a dějepis a český jazyk na [[Univerzita Karlova|Univerzitě Karlově]] v [[Praha|Praze]] (1972). Pracoval jako učitel a středoškolský profesor, v letech 1985 – 86 jako redaktor Západočeského nakladatelství v Plzni, poté se stal spisovatelem z povolání. Dlouhou dobu žil v [[Karlovy Vary|Karlových Varech]], dnes žije v [[Praha|Praze]].
ŠmídovýmJeho nejslavnějšímnejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším dílem se stala již jeho druhá kniha ''Proč bychom se netopili, aneb vodácký průvodce pro Ofélii'', epizodický příběh s řadou vložek o partě vodáků. Pokračování ''Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách'', v němž se tíž hrdinové věnují horské turistice na Slovensku, bylo přijato stejně vřele. Na konci 90. let se Šmíd i zestárlí hrdinové doprovázení novou generací svých dětí pokusili znovu vstoupit do téže řeky v knize ''Proč bychom se netěšili, aneb jak se držet nad vodou''; další tři pokračování (s „proč bychom se…“ v podtitulu) jsou beletrizované [[cestopis]]y ze Skandinávie, severní Afriky a střední Ameriky. Ty už takový úspěch neměly.
ŠmídNapsal rovněž napsal – zejména po roce [[1989]] – řadu románů inspirovaných česko-německými vztahy v českém pohraničí před a po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] (''Lesk a bída čekání'', ''Trojí čas hor''…); román ''Cejch'' byl příznivě hodnocen literární kritikou a v [[Ústí nad Labem|ústeckém]] Činoherním studiu zdramatizován jako ''Les divokých sviní''.
