Hláska: Porovnání verzí

Přidáno 275 bajtů ,  před 9 lety
m
nezlomitelné mezery
m (typo)
m (nezlomitelné mezery)
{{Různé významy|tento=pojmu z [[Lingvistika|lingvistiky]]}}
'''Hláska''' je základní jednotka (segment) zvukové stránky [[řeč]]i, kterou se zabývá [[fonetika]] a  [[fonologie]].
 
Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z  [[plíce|plic]] vzduchový proud do hlasových orgánů ([[mluvidla]]), v  nichž se vytváří lidský [[hlas]]. Z  hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a  tvrdé patro, dásně, zuby a  rty).
 
== Fón vs. foném ==
Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a  to buď jako konkrétní [[zvuk]] (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka ([[foném]]).
* '''Fón''' je konkrétní zvuk představující určitou hlásku, jehož tvorbou a  fyzikálními vlastnosti se zabývá [[fonetika]].
* '''Foném''' je abstraktní označení pro hlásku. Byl zaveden proto, že jednotlivé hlásky se mohou vlivem okolností vyslovovat nekonečně velkým množstvím způsobů. Foném je [[množina]] všech podobných zvuků ([[alofon]]ů), které v  [[Jazyk (lingvistika)|jazyce]] představují konkrétní podobu jedné hlásky a  mají stejnou funkci – rozdíly mezi nimi nemohou rozlišit význam mezi jednotlivými slovy. Fonémy je možné od sebe odlišit podle určitých podstatných znaků, které zároveň rozlišují význam slov. Fonémy, jejich funkcí a  popisem rozdílů mezi nimi se zabývá [[fonologie]].
 
Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a  „fón“.
 
== Samohlásky a  souhlásky ==
Hlásky se v  různých jazycích tradičně dělí [[samohláska|samohlásky]] (vokály) a  [[souhláska|souhlásky]] (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z  jejich fonologické funkce v  systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v  pozici jádra [[slabika|slabiky]].
 
Z  fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a  souhláskami, přechod je plynulý.
 
Pokud jde o  tvoření ([[artkulace|artikulaci]]), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a  při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v  proudu [[vzduch]]u. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduchu.
 
Z  hlediska [[zvuk]]ového ([[akustika|akustického]]) jsou samohlásky čistými složenými [[tón]]y, tj.  mají ve svém [[zvukové spektrum|spektru]] pouze [[kmitání|kmity]] s  pravidelnou [[frekvence|frekvencí]]. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v  [[hlasivky|hlasivkách]], vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány [[rezonance|rezonancí]] dutin a  nazývají se [[formant]]y. Přítomnost F0 se nazývá [[znělost]] a  přítomnost formantů [[vokálnost]].
 
Na opačném konci stojí tzv.  pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá [[konsonantnost]]. Vznik šumu souvisí s  tvořením překážky v  mluvidlech (viz výše), která způsobuje [[turbulence]] v  proudu vzduchu.
 
Následující tabulka je přehledem základních rozdílů:
|}
 
Na pomezí mezi souhláskami a  samohláskami stojí tzv.  klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako [[polosamohláska|polosamohlásky]] (semivokály). Často se uplatňují jako součást [[dvojhláska|dvojhlásek]] (diftongů).
 
Jako [[Sonora (lingvistika)|sonory]] se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i  šumu. V  češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v  češtině) dvojice lišící se znělostí.
 
== Dělení hlásek v  češtině ==
{{Viz též|Fonologie češtiny}}
Základní rozlišení na samohlásky (i  dvojhlásky) a  souhlásky. Českých hlásek je 42.
 
=== Samohlásky ===
[[Samohláska|Samohlásky]] neboli vokály, mají povahu [[tón]]ů. Podle místa artikulace je v  češtině dělíme na:
 
* přední (i, í), střední (e, é, a, á, o, ó), zadní (u, ú)
* vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (a, á)
 
Všech deset českých samohlásek (tj.  5  krátkých a  5  dlouhých) a  3  dvojhlásky se považují za samostatné [[foném]]y:
* krátké: a, e, i, o, u
* dlouhé: á, é, í, ú; ó (vyskytuje se jen ve slovech přejatých, např.  móda apod.)
* [[dvojhláska|dvojhlásky]] (diftongy): v  domácích slovech [ou] a  v  citoslovcích a  přejatých slovech [au] a  [eu]
 
=== Souhlásky ===
 
Dělíme je:
# Podle '''místa artikulace''' v  češtině na:
#* '''retné'''
#** obouretné: p, b, m