Bitva o Suomussalmi: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Upřesnění literatury a doplnění reference s udáním příslušné strany a vložení šablony pracuje se |
→Finská armáda: Upřesnění podle van Dykea |
||
Řádek 32:
=== Finská armáda ===
[[Soubor:Siilasvuo Raatteen tiellä2.jpg|thumb|left|Plukovník [[Hjalmar Siilasvuo|Siilasvuo]] (vpravo) během bitvy na Raatské cestě]]
Finská strana si byla vědoma nevhodnosti dané oblasti pro vedení mobilní války a obrovských [[logistika|logistických]] problémů, které by zde [[Rudá armáda]] musela při větším útoku řešit, proto nepředpokládala, že by zde nepřítel nasadil větší síly. Oblast Suomussalmi (a vlastně veškeré území severně od [[Ladožská Karélie|Ladožské Karélie]]) považovala za vedlejší bojiště a vyčlenila pro ni jen minimum sil. Byl zde umístěn jediný [[samostatný prapor]] pod vedením [[major]]a Kariho, který měl za úkol zajistit oblast a podnikat rušivé výpady na sovětské území.
Když finské velení plně pochopilo rozsah a cíl nepřátelského úderu, nejprve vyslalo na sever několik menších jednotek pro posílení obrany. Plán tedy zpočátku zůstával stejný. Posléze však [[maršál]] [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|Mannerheim]] dospěl k rozhodnutí, které později označil za jedno z nejtěžších v životě: plně se spolehl na hlášení [[rozvědka|rozvědky]] a [[letecký průzkum|leteckého průzkumu]] ohledně sil Rudé armády shromažďujících se proti [[Mannerheimova linie|Mannerheimově linii]], vyhodnotil tyto síly jako nedostatečné, a přestože očekával v blízké době masivní úder na hlavní frontě na [[Karelská šíje|Karelské šíji]], neváhal odeslat většinu finských rezerv směrem severně od [[Ladožské jezero|Ladožského jezera]]. Největší část posil zde získala právě oblast Suomussalmi. Představovala ji nekompletní 9. pěší divize, jejíž velitel, plukovník [[Hjalmar Fridolf Siilasvuo|Hjalmar "Sivu" Siilasvuo]], dostal rozkaz zničit všechny nepřátelské invazní síly v oblasti. Dohromady se tak postupně finské síly přidělené oblasti vyšplhaly až na asi 11 500 mužů.<ref>William Trotter: ''A Frozen Hell'', Chapel Hill, 1991, str. 158</ref>
| |||