Nicolas Malebranche: Porovnání verzí

Malebranche nemůže být označován za karteziána v přísném slova smylusmyslu, především kvůli jiné orientaci jeho filosofického myšlení. Zatímco Descartes přiznal metafyzice úkol ospravedlnit realistický nárok na poznání, Malebranche ji používal k založení náboženských [[Dogma|dogmat]] a náboženské morálky. Ústředním bodem jeho filosofie se stala teologie. Malebranche upouští od Descartovy metafyziky poznání a preferuje teologii poznání, kde poznání vykládá jako osvícení Bohem, nazírání pravdy v Bohu, tedy zření Boha. Jeho spekulace ústí až v [[Mystika|mystickou]] myšlenku jednoty veškerého bytí, čímž se velmi vzdaluje svým prvotním myšlenkovým konceptům.

Ve své teorii poznání Malebranche navazoval na Descartovu metafyziku a fyziku. PředpokládlalPředpokládal, že zakoušíme prostorový vnější svět proto, že představy promítáme vně. Jde o přirozený děj, který je založen na naší psychofyzické konstituci. Tyto vnější vjemové soudy nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Vzhledem k tomu, že veškerá [[Empirie|empirie]] může být klamavá, nesmí s ní být při hledání pravdy počítáno. Stejně negativně na poznání působí vliv předsudků, náklonností a [[Afekt|afektů]].

Malebranche ostře rozlišoval mezi ''inteligibilní'' a ''materiální rozlehlostí''. Materiální rozlehlost se svým způsobem shoduje s inteligibilní rozlehlostí jako se svým [[Archetyp|archetypem]], nikoli však co do způsobu svého bytí: je sice dělitelná, neprostupná a pohyblivíápohyblivá, ale není nekonečná a věčná, naopak je stvořená, má počátek a konec.

Malebranche byl obviněn z [[Baruch Spinoza|spinozismu]], neboť stejně jako Spinoza připsal Bohu atribut rozlehlosti a tvrdil, že Bůh je všudypřítomný a ve světě není obsažen on, ale naopak svět je obsažen v něm. Mimo to také tvrdil, že Bůh je přítomen nejen ve vesmíru, ale i mimo něj. Malebranche se snažil obhajítobhájit tím, že narozdílna rozdíl od Spinozy tvrdil, že svět, a tedy i rozlehlost světa, jsou stvořené. Kdežto Spinoza tvrdil, že jsou stejně věčné jako sama božská [[Substance|substance]].

Malebranche podotýkal, že ačkoli často mluvil o ideji Boha a ideji bytí, vždy mluvil v nevlastním smyslu. Není-li jsoucno reprezantovánoreprezentováno ideou, pak je nazíráno v okamžiku, kdy je myslíme. A pokud myslíme Boha, pak existuje.

Díky zkaženosti lidské přirozenosti dědičným hříchem, není člověk sám schopen nastolit, či následovat Boží řád. Toho je schopen pouze tehdy, pomůže-li mu Bůh svojí milostí. Tuto milost však nelze chápat jako konkrétní jednání. Boží milost působí podle obecných zákonů, které nejsou uvádněnyuváděny v souladu s jedincem, ale s celkem stvoření. Pomocí tohoto nadindividuálního řádu se Malebranche pokouší vysvětlit, proč je mnoho lidí zatraceno, přestože Bůh usiluje o spásu každého.

Boží působení nedokážeme během naší pozemské existence pochopit. Můžeme však nahlédnout, že štěstí člověka není hlavním Božím záměrem; ten spočívá spíše jen v Boží důstonostidůstojnosti a slávě. Bůh je svým vlastním účelem, miluje sám sebe víc než své dílo - člověka.