Nicolas Malebranche: Porovnání verzí

Přidáno 71 bajtů ,  před 10 lety
 
== Morálka a víra ==
Malebranche byl přesvědčen o absolutní bezmocnosti všeho konečného. Tedy i člověk, jakožto konečná bytost, nemůže sám od sebe nic způsobovat, a tedy sám od sebe ani nic chcít. Lidské jednání předpokládá působení Boží, a proto, - aby bylo ve shodě s Božím chtěním, - musí respektovat jeho zákony. [[Morálka|Morálně]] zavrženíhodné chtění by z Boha učinilo služebníka nespravedlnosti, bylo by tedy zneužitím jeho moci. Tato možnost je důsledkem [[Prvotní hřích|hříchu]], jehož prostřednictvím byla z původně harmonického spojení těla a ducha učniněna závislost ducha na těle.
 
Hřích spočívá ve volbě smyslových dober na úkor nejvyššího dobra - Boha tím, že podřizujeme lásku k Bohu lásce ke konečným věcem. Tato vlastnost je způsobena dědičným hříchem. Tuto zkaženost lze překonat skrze božskou osobu, tedy [[Kristus|Krista]].
 
Vůle je pohyb k dobru, tedy k Bohu. Tento pohyb - jako všechny pohyby - má na starost Bůh.
 
Malebranchova [[Etika|etika]] je ryze racionalistická. Tvrdil, že [[Instinkt|instinktivní]] chování nemůže být nikdy ctnostné.
 
Díky zkaženosti lidské přirozenosti dědičným hříchem, není člověk sám schopen nastolit, či následovat Boží řád. Toho je schopen pouze tehdy, pomůže-li mu Bůh svojí milostí. Tuto milost však nelze chápat jako konkrétní jednání. Boží milost působí podle obecných zákonů, které nejsou uvádněny v souladu s jedincem, ale s celkem stvoření. Pomocí tohoto nadindividuálního řádu se Malebranche pokouší vysvětlit, proč je mnoho lidí zatraceno, přestože Bůh usiluje o spásu každého.
 
Boží působení nedokážeme během naší pozemské existence pochopit. Můžeme však nahlédnout, že štěstí člověka není hlavním Božím záměrem; ten spočívá spíše jen v Boží důstonosti a slávě:. Bůh je svým vlastním účelem, miluje sám sebe víc než své dílo - člověka.
 
== Význam a vliv ==
19

editací