Symfonie č. 2 (Mahler): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
doplnění |
doplnění ke vzniku |
||
Řádek 5:
== Vznik a premiéra ==
Mahler začal na své druhé symfonii pracovat v lednu roku 1888. V té době pracoval jako druhý kapelník opery v [[Lipsko|Lipsku]] a měl za sebou pouze jedno významné dílo, kantátu ''Das klagende Lied'' (Žalující píseň), a také úspěšnou rekonstrukci nedokončené opera [[Carl Maria von Weber|Carla Marii von Webera]] ''[[Tři Pintové]]'' (''Die drei Pintos''). Souběžně s počátkem druhé symfonie psal Mahler svou první symfonii (dokončenou téhož roku). Obě tato díla spojuje počáteční váhání nad formou: své první symfonické dílo Mahler označil nejprve jako [[symfonická báseň|symfonickou báseň]], teprve roku 1895 ji označil za svou první symfonii. Naopak pozdější druhou symfonii začal od počátku nadpisem „Symfonie c moll, 1. věta“. Ale poté, co 10. září 1888 v [[Praha|Praze]] dokončil tuto první větu a zaneprázdněnost na novém místě (šéf [[Budapešť|budapešťské]] opery) mu nedovolila v práci pokračovat, nadepsal dosavadní skladbu ''Todtenfeier'' (Tryzna) a ponechal ji ve formě symfonické básně. Ze zvoleného názvu se usuzuje na inspiraci cyklem básní polského básníka [[Adam Mickiewicz|Adama Mickiewicze]] ''Dziady'', které právě v té době přeložil do němčiny pod názvem ''Todtenfeier'' Mahlerův přítel Siegfried Lipiner. Poté, co se skladatel stal šéfem opery v [[Hamburk]]u (1891), seznámil se tam s významným dirigentem [[Hans von Bülow|Hansem von Bülowem]], tehdejším šéfem hamburské filharmonie, kterému také jako prvnímu skladbu přehrál. <ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Murray
| jméno = David R.
Mahler usiloval o provedení symfonie, vzhledem ke značným nárokům na počet hudebníků a zpěváků se však jednalo o náročný projekt, zejména pro dosud málo známého skladatele. Premiéra prvních tří vět (tedy bez nejnáročnějího finále) se konala 4. března 1895 v [[Berlin|Berlíně]]; na program [[Berlínská filharmonie|Berlínské filharmonie]] ji zařadil [[Richard Strauss] a dirigoval sám Mahler, za nízké účasti publika a s celkově nepříznivým kritickým ohlasem. O tři čtvrtě roku později, dne 13. prosince 1895, řídil Mahler rovněž v Berlíně týž orchestr při provedení kompletní symfonie, a to díky příspěvku dvou hamburských mecenášů. Prvními sólistkami ve čtvrté a páté větě Druhé symfonie byly Josephine von Artnerová (soprán) a Hedwig Feldenová (alt). Tentokrát bylo přijetí obecenstvem mnohem příznivější, kritika však setrvala na odmítavém názoru. Teprve pozdější provedení v [[Mnichov]]ě (1900) a v [[Basilej]]i (1903) dosáhla triumfu a Druhá symfonie se zařadila mezi ta Mahlerova díla, která dosáhla největší popularity již za jeho života.<ref>{{Citace sborníku▼
| autor =
| odkaz na autora =
| titul = Mahler: Symphony No.2 in C minor ('Resurrection')
| odkaz na titul =
| příjmení sestavitele =
| jméno sestavitele =
| sestavitel =
| sborník = Mahler: Symphony No.2 'Resurrection' (booklet k nahrávce Simona Rattla)
| odkaz na sborník =
| vydavatel = EMI Records Ltd.
| odkaz na vydavatele =
| místo = Hayes Middlesex England
| rok vydání = 1987
| isbn =
| url =
| kapitola =
| strany = 4
| jazyk = en
}}</ref><ref>{{Citace sborníku
| příjmení = de la Grange
| jméno = Henri-Louis
Řádek 26 ⟶ 45:
| url =
| kapitola =
| strany =
| jazyk = fr
}}</ref>
Další dvě věty symfonie vznikly roku 1893 v Steinbachu-am-Attersee poblíž [[Salcburk]]u. Druhá věta, andante As dur, vznikla rozpracováním dvou témat načrtnutých již roku 1888, třetí věta, scherzo, jako instrumentální zpracování písně s doprovodem klavíru ''Kázání Antonína z Padovy k rybám'', kterou Mahler složil krátce předtím. Druhá věta byla dokončena v červnu a třetí věta koncem roku 1893.<ref>De la Grange, c.d., s. 12.</ref>
O vzniku poslední věty Mahler v dopise Arthuru Seidlovi z 17. února 1897 napsal:
{{Citát|V poslední větě mé Druhé symfonie jsem musel prostě projít veškerou světovou literaturu, Biblí počínaje, abych nalezl slova vykoupení. Nakonec jsem byl nucen si sám představit slova schopní vyjádřit mé city a mé myšlenky. Způsob, jakým sem tehdy nabyl inspiraci, dobře odhaluje tresť uměleckého tvůrčího aktu. Již dlouho jsem v sobě nosil myšlenku začlenit do poslední části sbor a pouze představa, že by to mohlo být vykládáno jako povrchní napodobení [[Ludwig van Beethoven|Beethovena]], mě zrazovala! Právě tehdy zemřel Bülow a já jsem se účastnil jeho pohřbu [29. března 1894]. Nálada, ve které jsem tam seděl a ve které jsem přemýšlel cestou domů, tak přesně odpovídala duchu díla, které jsem tehdy s sebou nosil. – Tu intonoval sbor od varhan Klopstockův chorál ''Auferstehn''! – Jako blesk mne to zasáhlo a všechno se zjevilo úplně jasně a zřetelně před mou duší! Na tento blesk čeká tvůrce, to je ono ''svaté početí''. Ten den jsem ho zažil, teď jsem to jen musel vybudovat v tónech. A přesto, kdybych byl toto dílo již nenosil v sobě, jak bych byl mohl zažít takový okamžik?“}}<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Michael
| jméno = Stegemann
| autor =
| odkaz na autora =
| titul = Mahler: Sinfonie No.2 -moll, „Auferstehungs“-Sinfonie
| odkaz na titul =
| příjmení sestavitele =
| jméno sestavitele =
| sestavitel =
| sborník = Mahler: Symphony No.2 'Resurrection' (booklet k nahrávce Simona Rattla)
| odkaz na sborník =
| vydavatel = EMI Records Ltd.
| odkaz na vydavatele =
| místo = Hayes Middlesex England
| rok vydání = 1987
| isbn =
| url =
| kapitola =
| strany = 8
| jazyk = de
}}</ref><ref>De la Grange, c.d., s. 12-13.</ref>
Ještě v den Bülowova pohřbu začal Mahler první skici poslední části (z níž se staly čtvrtá a pátá věta) a 25. července 1894 dokončil jejich orchestraci, a tím i celou symfonii.<ref>De la Grange, c.d., s. 13.</ref>
▲Mahler usiloval o provedení symfonie, vzhledem ke značným nárokům na počet hudebníků a zpěváků se však jednalo o náročný projekt, zejména pro dosud málo známého skladatele. Premiéra prvních tří vět (tedy bez nejnáročnějího finále) se konala 4. března 1895 v [[Berlin|Berlíně]]; na program [[Berlínská filharmonie|Berlínské filharmonie]] ji zařadil [[Richard Strauss] a dirigoval sám Mahler, za nízké účasti publika a s celkově nepříznivým kritickým ohlasem. O tři čtvrtě roku později, dne 13. prosince 1895, řídil Mahler rovněž v Berlíně týž orchestr při provedení kompletní symfonie, a to díky příspěvku dvou hamburských mecenášů. Prvními sólistkami ve čtvrté a páté větě Druhé symfonie byly Josephine von Artnerová (soprán) a Hedwig Feldenová (alt). Tentokrát bylo přijetí obecenstvem mnohem příznivější, kritika však setrvala na odmítavém názoru. Teprve pozdější provedení v [[Mnichov]]ě (1900) a v [[Basilej]]i (1903) dosáhla triumfu a Druhá symfonie se zařadila mezi ta Mahlerova díla, která dosáhla největší popularity již za jeho života.<ref>
== Instrumentace ==
[[Orchestr]] je rozdělen na dvě části: hlavní orchestr a vedlejší orchestr (pouze v 5. větě). Hlavní orchestr se skládá ze 4 [[flétna|fléten]] (střídajících se s [[pikola]]mi), 4 [[hoboj]]ů (střídajících se s [[anglický roh|anglickým rohem]]), 3 B [[klarinet]]y (3. též [[basklarinet]]), 2 Es klarinety, 4 [[fagot]]y (4. střídající se s [[kontrafagot]]em), 6 [[lesní roh|lesních rohů]], 6 [[trubka|trubek]], 4 [[pozoun]]y, [[tuba]], [[varhany]], 2 [[harfa|harfy]], 6 [[tympány|tympánů]] (2 hráči), bicí souprava ([[basový buben]], [[činely]], 2 [[tamtam]]y, [[triangl]], [[vířivý buben]], [[zvonkohra]], 3 [[zvon]]y, [[metlička]]), [[smyčcový nástroj|smyčce]]. Menší vedlejší orchestr (podle pokynů skladatele se má nacházet „v co největší vzdálenosti“<ref>Stegemann, c.d., s. 9.</ref> od hlavního) sestává
== Stavba a rozbor ==
Řádek 302 ⟶ 351:
== Recepce díla ==
Mnoho posluchačů vyjadřovalo k Mahlerově Druhé symfonii výhrady. Mahler popsal reakci [[Hans von Bülow|Hanse von Bülowa]] takto: „Když jsem mu předehrával svou "Tryznu", zmocnilo se ho nervózní zděšení a prohlásil, že Tristan je proti mému dílu haydnovská symfonie, a činil posunky jako šílenec.“ [[Johannes Brahms|Brahms]] označil Mahlera na základě této symfonie za „krále
== Diskografie (výběr) ==
| |||