Pneuma: Porovnání verzí

Pro první stoiky je [[Bůh]] opravdu dech šířící se celým světem, tvůrčí oheň, či přesněji řečeno směs ohně a vzduchu, ztělesňující aktivní [[princip]]. Ten, dále smíšen s pasivními [[živel|živly]], zemí a vodou, vytváří veškerá těla, zvířata, rostliny a minerály. V dokonalém smíšení s pasivní matérií propůjčuje pneuma tělům konzistenci, vnitřní pnutí (''tonos''), a zároveň zajišt'uje jednotnu světa, prodchnutého substancí nesoucí sémě všech věcí (''logoi spermatikoi'').

Během procesu integrace pojmů [[stoicismus|stoické filosofie]] do [[novoplatonismu]] a především pod vlivem křest'anství zduchovněl pojem pneuma do té míry, že překročil rámec alchymické či chemické teorie matérie. Stoická stopa se ztrácí kdesi v řecké alexandrijské alchymii. [[Zósimos]] již označuje pojmem pneuma jakoukoli vzdušnou substanci. Lékařská literatura arabského a latinského středověku, inspirovaná Galénem, pak rozšířila stoickou představu ''causa contentiva'', zajišt'uící soudržnost těl a jakožto ''spiritus innatus'' dávající bytostem život. Tak se mohla v alchymických naukách opět vynořit představa duchovní substance, která provívá svět a pod různými označeními vytváří podstatu tří říší přírody; velmi často si přitom alchymisté nebyli jasně vědomi jejího stoického původu.

Pojem pneuma můžeme rozpoznat v nesčetných variantách vazké vlhkosti, v níž přírodní filosofové a alchymisté od střředověku až do 18. století spatřovali příčinu soudržnosti těl, jejich rozpínavosti i jejich hořlavosti – at' už jde o bitumen, síru, ''terra pinguis'' [[Johanna Joachima Bechera]], ''flogiston'' [[Georga Ernsta Stahla]], nebo dokonce o elektřinu. Zvláštní vlastnosti pneuma však můžeme spatřovat i v kvintesenci [[Jana z Rupescissy]], nebo u [[Paracelsus|Paracelsa]], kde těla proniká a udržuje jemná substance. Dúležitost koncepce se ukazuje ve snaze cestou destilace izolovat universálního ducha, který je předstupněm kovů i životním duchem. O tohoto ducha, nazývaného občas vzdušný sanytr nebo ''Spirit of nitre'', se zajímali [[Robert Fludd]], [[Michal Sendivoj ze Skorska|Michael Sendivogius]], [[Johann Baptist van Helmont]] a další; [[Rudof Glauber]] jej nazval ''miraculum mundi''.

[[Pierre Jean Fabre]] ve svém ''Palladium Spagyricum'' („Spagyrický chrám“, Toulouse 1624) výslovně sbližuje stoickou teorii duha, který dává světu sílu (''spiritus mundi'') s [[alchymie|alchymickým]] učením o všepronikající substanci a ztotožňuje pneuma s „duchem světa“.