Rokoko: Porovnání verzí

Jméno slohu se odvozuje od francouzského ''rocaille'' (česky [[rokaj]]), [[ornament]]álního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18.  století v  Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve  Francii v dobědoby [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]]. Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a  klenby světských i  sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, [[rokaj|rokajemi]], ve  [[štuk]]u a  [[zlato|zlatě]], ve  formě [[freska|fresek]] a  motivů popínavých rostlin. Rozkvět nastává koncem roku [[1730]], k  nám přichází s  malým zpožděním až kolem roku [[1740]]. Půvabné kudrlinkové ozdoby a  rostlinné motivy zdobí každou stavbu a  hýří zlatou a  bílou barvou. Záliba v  okázalé ornamentice se projevovala v  architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou barokníhorokokového výtvarného názoru, i  když nejbezpečnějšínejbezpečněji pomáhá k  časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oboruoblasti architektury,. která poPo slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.,]] nastoluje ve  všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18.  století lehký tón, úsměvnost a  zdrobnělé měřítko,. anižAniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po  celé Evropě. Dynamismus vrcholného baroka střídá lyrismus, který modeluje stavby do  klidných obrysů a  ploch s  nehlubokým členěním stěn, jejichž střízlivost zvýrazňuje nanášením rocaillů.

V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a  dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a  ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v  obydlí laickém ve  zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v tapisériích, [[tapiserie|tapiseriích]] a  figurkách s  pastorálními náměty, v  pestrobarevných textiliích i  květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z  přírody je reakcí na dogmatismus a  religiozitu baroka a předzvěstí [[romantismus|romantismu]] nové doby.

Ústřední hodnotou životního pocitu a  myšlenkového vztahu ke  světu byla intimita, nitěrnostniternost prožitku, přenášená i na  přírodu. Nová smyslová citlivost odkryla například denní světlo. Odpovídalo touze po jasu a  přirozenosti. Bylo zdůrazňováno ve všech výtvarných druzích, v  architektuře četností a  velikostí oken zámků a  paláců, v  interiérech zrcadly, v  malířství opuštěním šerosvitu a  zesvětlením barevnosti, pastelovým laděním barev, větším použitím techniky [[pastel]]u. Oproti baroknímu monumentalismu, patosu a umocněné výrazovosti, rozvinulo jemnou hru světla a  stínu až k  citově sentimentální lyričnosti. prostorProstor, klíčová složka každého výtvarného názoru, je v  rokoku důsledně intimní, tj. uzavřený a  podávaný motivem interiéru, v  němž se děj odehrává, nebo motivem exteriéru, jímž je především zahrada. Prostorovou představu postupně se odkrývajících prostorů uskutečnila například parková architektura zámků (Versailles, Schönbrunn), malířství svými scénickými kompozicemi [[Giovanni Battista Tiepolo|G.  B.  Tiepolo]], [[Franz Anton Maulbertsch|F.  A.  Maulbertsch]], z  nichž těžilo i  reliéfní sochařství. Celá příroda, záměrně utvářená parkovou úpravou, [[grotta]]mi, vodopády, vyjadřuje dobovou představu ráje, lepšího, přírodního, a  proto přirozeného světa plného harmonie. Obrozený vztah ke  skutečnosti, zvláště přírodní, pozvedal na čelné místo [[veduta|vedutu]] ( [[Giovanni Antonio Canale|G. A. Canale]], [[Bernardo Belotto|B. Belotto]], [[Francesco Guardi|F. Guardi]], [[Giovanni Battista Piranessi|G. B. Piranessi]],) a  později i  motiv zříceniny v  krajině ([[Giovanni Paolo Pannini|G. P. Pannini]]., [[Hubert Robert|H. Robert]]). Mezi umělce rokoka jsou řazeni [[Jean Antoine Watteau]], [[Francois Boucher]], [[Maurice-Quentin de La Tour]], [[Jean Baptiste Chardin]], [[Rosalba Carrierová]], [[William Hogarth]], [[Daniel Chodowiecki]], [[Jean Baptiste Greuze]], [[Pietro Longhi]], [[Paul Troger]], atd.

Jednou z &nbsp;mála rokokových stavebních památek na &nbsp;území Českých zemí je [[Zámek Nové Hrady (okres Ústí nad &nbsp;Orlicí)|zámek Nové Hrady]] u &nbsp;[[Skuteč|Skutče]] ([[okres Ústí nad &nbsp;Orlicí]]) z &nbsp;let [[1774]]-–[[1777]], přezdívaný někdy ''"malý [[Schönbrunn]]"'' nebo ''"české [[Versailles]]"''.<ref>http://www.czecot.com/cz/turisticky-objekt/4782_nove-hrady-u-skutce-zamek-nove-hrady</ref>

Nábytek rokoka se snaží zjemňovat dekor a používat odlehčené materiály. Ve &nbsp;střední Evropě, v &nbsp;Itálii a &nbsp;ve &nbsp;Španělsku převládá vliv francouzské nábytkářské tvorby především pro &nbsp;šlechtická panství. Ale rovněž měšťanstvo v &nbsp;Rakousku a &nbsp;německých zemích vyhledávalo pozměněnou formu francouzského nábytku, projevující se dýhováním a &nbsp;leštěním.

Další odvětví tvořil nábytek anglický, který se vyznačoval jednoduchou linií, nákladností a &nbsp;užitečností (až praktičností) jednotlivých kusů. Tento druh nábytku ovlivnil hlavně produkci směřující do &nbsp;Severní Ameriky, tzv. [[koloniální nábytek]].

Oblíbenou potahovou látkou se stal v době rokoka [[chintz]], pestře potištěné plátno se &nbsp;slabým voskovým povlakem. Od 17. &nbsp;století se dováželo do &nbsp;Evropy z &nbsp;Indie a &nbsp;později se zde už vyrábělo.

Dřevěný nábytek se také ošetřoval pomocí tzv. polírovací běli, složené ze směsi želatiny, vepřového sádla, včelího vosku, Marseillského mýdla, kaolínu nebo křídy. Části pokryté polírovací bělí se doplňovaly barevnými nebo pozlaceným plátky. Rokokový nábytek se vyznačoval zvlněným povrchem, štíhlými a &nbsp;prohnutými nožkami, tedy skoro nesymetrií. Výtvarný styl se inspiroval čínským a &nbsp;japonským uměním, postavy Číňanů…Číňanů se objevovaly například na &nbsp;čajových soupravách a &nbsp;čínské nebo japonské pokoje byly obvyklou součástí šlechtického sídla.

Rokový sloh nacházíme na zámcích velmi často v &nbsp;podobě kamen, hlavně se zlacenými, růžovými nebo červenými detaily ornamentiky. Dále se používá mosaz, cín, želvovina, [[intarzie]] s &nbsp;motivy květin. Lustry jsou kovové (masivní barevné kovy, plechové s květy) nebo skleněné (čiré, jemně barevné či z &nbsp;benátského skla). Do &nbsp;rokokových pokojíků patří též porcelán, míšenské a &nbsp;vídeňské porcelánové figurky (především pastýřská tématika), české řezané sklo, holičská [[fajáns]] (majolika – keramika z pálené hlíny s &nbsp;cíničito-olovnatou polevou, malovaná nebo plasticky zdobená) a &nbsp;zdobené rokokové stolní hodiny. Jako ukázkový zámek nám může sloužil [[Dobříš]], včetně zahrady a &nbsp;interiérů.

Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1730, jak naznačuje oltářní i &nbsp;fresková malba [[Václav Vavřinec Reiner|V. V. Reinera]] (1689–1743), v &nbsp;jehož díle došlo ve &nbsp;třicátých letech k &nbsp;nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu, a &nbsp;celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková (– [[Jan Petr Molitor]] (1702–1756), [[František Antonín Müller]] (1697–1753), [[Siard Nosecký]] (1693–1753), [[František Julius Lux]] (1702–1764)) –, jako spíše malířství závěsných obrazů (tapiserií). [[Antoním Kern]] (1719–1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v &nbsp;Benátkách, projevující se především v &nbsp;příznačném prosvětlení barevné škály a ve &nbsp;zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci ([[Liběchov]], [[Hořín]], [[Dobříš]]) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících

se působením světelných efektů a &nbsp;celkovým zjemněním barevného podání.

Komorní obraz kabinetní získal hlavní pěstitele v krajináři [[František Antonín Hartmann ml.|F. A. Hartmannovi mladším]] (1694–1738), a &nbsp;v &nbsp;malíři květinových zátiší [[Kašpar Jan Hirschely|K. J. Hirshelym]] (1695–1743), jenž spojil kresebně detailní provedení s ornamentálně-dekorativním barevným řešením. V &nbsp;zátiší [[Jan Antonín Vocásek|J. A. Vocáska]] (1706–1757) se prolnula věcnost pohledu s &nbsp;precizní drobnomalbou, působící ve &nbsp;své usilovné faktografičnosti a &nbsp;úspěšném využívání iluzivních efektů tzv. [[trompe l’oeil]]. Za &nbsp;typického představitele české rokokové malby je možné pokládat [[Norbert Grund|Norberta Grunda]] (1717–1767), autora nespočetných obrázků drobného formátu, v &nbsp;nichž se figurální prvek harmonicky vyvažuje s &nbsp;motivem krajiny.

Benátský luminismus, jenž byl stylovým vzorem českého rokokového malířství, dostoupil svého vrcholu ve &nbsp;freskách [[František Xaver Palko|F. X. Palka]] (1724–1767) a [[Jan Lukáš Kracker|J. L. Krackera]] (1717–1779), v &nbsp;nichž se původní podněty z &nbsp;okruhu [[Giovanni Battista Piazetta|G. B. Piazzetty]] (1682–1754) a [[Giovanni Battista Tiepolo|G. B. Tiepola]] zjednodušily v dílech vystupňovaného dekorativismu a &nbsp;zesilovaného prostorového iluzionismu. Cosi z &nbsp;hravosti a &nbsp;jemné noblesy rokoka mají oltářní obrazy [[Ignác Raab|Ignáce Raaba]] (1715–1787), převádějící náboženské výjevy do sféry poklidného výjevu, zbaveného vší epičnosti ve &nbsp;prospěch ztišeného komentování na &nbsp;okraji religiozity prosáklé sentimentem. Celá plejáda umělců různého stupně kvality, od &nbsp;techniky dokonalého projevu (fresky [[Josefa Kramolín|Josefa]] a &nbsp;[[Václav Prokop Kramolín|Václava Prokopa Kramolínů]], [[František Jakub Prokyš|F. J. Prokyše]] (1715–1791), interiérové výzdoby [[Antonín Tuvora|A. Tuvory]], oltářní obrazy [[František Xaver Procházka|F. X. Procházky]] (1740–1815)) až na &nbsp;práh obyčejného řemesla, rozšířila principy rokokové malby po celé zemi; koncem 18. &nbsp;století začala rokoková malba pronikat i &nbsp;do &nbsp;oblasti umění lidového (obrázky na skle), kde tento názor (silně z[[rustikarustikál|zrustikalizovaný]]lizovaný) přežíval hluboko až do &nbsp;století devatenáctého.

Snad nejvýrazněji se mimo České země projevilo rokoko v oblasti odívání, líčení a &nbsp;účesů, což můžeme souhrnně nazvat jako [[rokoková móda]].