Právní obyčej: Porovnání verzí

Přidáno 15 bajtů ,  před 15 lety
m
vymýcen chybný tvar typu "u nás" a nahrazeno v Česku dle Wikipedie:Encyklopedický styl, kvůli případným problémům v posledních změnách viz uživatelskou stránkuuser:Nolanus"Aktuálně"
(pokus o jakous takous úpravu, ale nevím, nevím ...)
m (vymýcen chybný tvar typu "u nás" a nahrazeno v Česku dle Wikipedie:Encyklopedický styl, kvůli případným problémům v posledních změnách viz uživatelskou stránkuuser:Nolanus"Aktuálně")
#''usus longaevus'' = zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
#''opinio necessitatis'' = skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států).
 
 
Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů — totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo.
 
Obyčejové právo začíná v [[Evropa|Evropě]] ustupovat psanému právu na počátku [[19. století]], ale v některých částech Evropy až ve [[20. století]]. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve [[Velká Británie|Velké Británii]], v právu [[islám]]ském a v dalších tradičních právních systémech [[Asie]] a [[Afrika|Afriky]]. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]]. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (uv nás[[Česko|Česku]] od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí = uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).
 
Obyčejové právo začíná v [[Evropa|Evropě]] ustupovat psanému právu na počátku [[19. století]], ale v některých částech Evropy až ve [[20. století]]. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve [[Velká Británie|Velké Británii]], v právu [[islám]]ském a v dalších tradičních právních systémech [[Asie]] a [[Afrika|Afriky]]. Právní obyčeje si podržují význam jako prameny [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]]. V kontinentálním právu není právní obyčej pramenem práva (u nás od r. 1811, na Slovensku od r. 1950). Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých zvyklostí = uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti apod.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech však zákon s uzuancemi spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).
 
== Podívejte se též na ==
*[[Zvykové právo]]
 
== Bibliografie: ==
 
Bibliografie:
*''A. Gerloch: Teorie práva;''
*''J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch: Teorie práva''